Šedesát let sám: Když se život otočí naruby kvůli lásce v pozdním věku

„Proč jsi nikdy neměl rodinu, Karle?“ zeptala se mě máma, když jsem jí nesl nákup do paneláku na Proseku. Její hlas byl tichý, ale v očích jí hořela zvědavost i smutek. „Všichni tvoji kamarádi už mají vnoučata. A ty pořád sám.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslel, že mi samota vyhovuje. Že mi stačí moje stará parta – Petr, Honza, Zdeněk a já. Každý pátek v hospodě U Tří růží, kde jsme řešili fotbal, politiku i to, jak nám stárnou rodiče. Nikdy jsme se nebavili o tom, jak nám stárneme my sami.

Přiznávám, že jsem měl pár vztahů. S Janou z práce to vypadalo nadějně, ale ona chtěla děti a já si nedokázal představit, že bych měl být otcem. S Lenkou jsme se rozešli kvůli její žárlivosti. A pak už jsem se do ničeho vážného nepouštěl. Vždycky jsem měl pocit, že mi něco uniká, ale zároveň mě děsila představa, že bych musel svůj život přizpůsobit někomu jinému.

Až do loňského podzimu. Bylo mi devětapadesát a připadal jsem si pořád stejně mladý jako na vysoké. Jednoho dne jsem šel do knihovny na Letné vrátit knížky a tam jsem ji uviděl – Martinu. Seděla u okna, četla si a občas se usmála nad stránkami. Měla šedivé vlasy stažené do culíku a na nose brýle s červenými obroučkami. Vypadala klidně a spokojeně.

Nevím, co mě to popadlo, ale oslovil jsem ji. „Promiňte, nevíte, jestli už někdo vrátil nového Viewegha?“ Podívala se na mě a usmála se. „Ještě ne, ale já mám doma jeho starší knížky, jestli chcete půjčit.“

To byl začátek. Začali jsme spolu chodit na kávu do kavárny Slavia, procházeli se po Stromovce a povídali si o všem možném – o knížkách, o dětství v socialismu, o tom, jak je těžké najít si v Praze nové přátele po padesátce.

Jednou večer u ní doma jsme seděli na balkoně a popíjeli víno. „Víš, Karle,“ řekla tiše Martina, „já jsem taky nikdy nebyla vdaná. A někdy mám pocit, že mi něco uteklo.“

Zamrazilo mě podruhé. Najednou jsem si uvědomil, že nejsme tak odlišní. Oba jsme celý život utíkali před závazky a teď jsme stáli na prahu stáří s prázdnýma rukama.

Začali jsme spolu trávit víc času. Moji kamarádi si ze mě dělali legraci: „Tak co, Karle, už tě konečně někdo zkrotil?“ Smál jsem se s nimi, ale uvnitř mě hryzla nejistota. Co když tohle je moje poslední šance na opravdovou blízkost?

Jednoho dne mi Martina navrhla: „Co kdybychom spolu jeli na víkend na Šumavu? Jen my dva.“ Souhlasil jsem a těšil se jako malý kluk.

Na Šumavě jsme chodili po lesích a povídali si o všem možném. Večer jsme seděli u krbu v penzionu a Martina najednou řekla: „Karle, bojíš se změny?“

Mlčel jsem dlouho. Pak jsem přikývl. „Bojím se toho, že už je pozdě začínat něco nového. Že už to nemá smysl.“

Martina mě vzala za ruku: „Nikdy není pozdě. Já bych chtěla zkusit žít s někým naplno. I kdyby to mělo být jen pár let.“

Cestou zpátky do Prahy jsem byl zticha. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty roky samoty – večery u televize, Vánoce sám u stolu, ticho v bytě po návratu z práce. Najednou mi to všechno připadalo prázdné.

Když jsme dorazili k Martině domů, objala mě a políbila na tvář: „Rozmysli si to. Já tě nutit nebudu.“

Doma jsem seděl dlouho do noci a přemýšlel. Máma by byla šťastná, kdybych konečně někoho měl. Kamarádi by mě možná přestali popichovat. Ale hlavně – já bych možná konečně přestal mít pocit, že mi něco uniká.

Druhý den ráno jsem Martinu zavolal: „Chci to zkusit. S tebou.“

A tak jsme začali žít spolu. Bylo to zvláštní – najednou sdílet koupelnu s někým jiným, dělit se o postel i o ranní noviny. Občas jsme se hádali kvůli maličkostem – ona chtěla mít v kuchyni pořádek, já byl zvyklý nechávat hrníčky všude možně. Ale večer jsme si vždycky sedli vedle sebe na gauč a povídali si.

Jednou přišla řeč na děti. Martina řekla: „Někdy lituju, že nemám dceru nebo syna.“ Já jen mlčky přikývl. V tu chvíli mi došlo, že některé věci už nikdy nezměním – nebudu mít vlastní rodinu ani vnoučata.

Ale možná to není tak důležité. Možná je důležité jen to, že mám teď někoho vedle sebe.

Nedávno jsme byli s Martinou na procházce po Vyšehradě a ona se mě zeptala: „Myslíš, že jsme promarnili život?“

Podíval jsem se na ni a řekl: „Možná jsme ho jen žili jinak než ostatní.“

A teď se ptám vás: Je opravdu pozdě začít nový život po šedesátce? Nebo je odvaha změnit svůj osud cennější než lítost nad tím, co jsme nestihli?