Samota bez dětí: Příběh paní Ludmily z Nuslí

„Paní Ludmilo, proč jste nikdy neměla děti?“ ozve se znenadání hlas mladé dobrovolnice, která mi právě nalévá čaj. Její otázka mě zasáhne jako ledová sprcha. Všichni kolem stolu ztichnou a já cítím, jak se na mě upírají pohledy – zvědavé, soucitné, někdy i odsuzující. V tu chvíli si znovu uvědomím, jak hluboko v naší společnosti zakořenila představa, že žena bez dětí je neúplná, že stáří bez rodiny je trestem.

„To je na dlouhé povídání,“ odpovím tiše a usměju se, i když mě v hrudi píchne stará bolest. Ale dnes mám chuť mluvit. Možná proto, že už mě unavuje mlčet. Možná proto, že už nechci být jen tou tichou paní v rohu.

Narodila jsem se v Nuslích v roce 1953. Byla jsem jedináček a moji rodiče byli typičtí Pražáci – máma učitelka, táta elektrikář. Všechno bylo naplánované: vystuduješ gympl, najdeš si slušnou práci, vdáš se, porodíš děti. Jenže život nikdy nejde podle plánu. Já jsem chtěla být novinářkou. Chtěla jsem psát o světě, cestovat, poznávat lidi. Místo toho jsem skončila jako účetní v podniku na Pankráci. Práce jistá, plat slušný – ale duše prázdná.

Vdávala jsem se dvakrát. První manželství s Karlem bylo krátké a bouřlivé. On chtěl děti hned, já jsem váhala. Byla jsem mladá a bála jsem se, že přijdu o poslední zbytky svobody. Karel odešel za jinou – prý méně komplikovanou ženou. Druhý muž, Petr, byl klidný a laskavý. Dlouho jsme se snažili o dítě, ale osud nám nebyl nakloněn. Lékaři mi nakonec řekli, že nikdy nebudu matkou.

To byl okamžik, kdy se mi svět zhroutil. Máma plakala do polštáře a táta jen mlčky kouřil na balkoně. „Děti jsou smyslem života,“ opakovala mi máma pořád dokola. „Kdo tě jednou pohřbí? Kdo ti podá sklenici vody?“ Slyšela jsem to od ní i od sousedek v domě, od kolegyň v práci. Jako by moje hodnota závisela jen na tom, jestli budu mít potomka.

Petr mě opustil po pěti letech tichého smutku. Prý už nemůže žít v domě, kde je tolik nenaplněného očekávání. Zůstala jsem sama v našem dvoupokojovém bytě s výhledem na Vyšehrad a poprvé v životě jsem pocítila skutečnou samotu.

Roky plynuly a já jsem se naučila žít sama se sebou. Pracovala jsem, chodila do divadla, četla knihy a občas si povídala s kočkami na dvoře. Ale pokaždé, když přišly Vánoce nebo Dušičky, cítila jsem tíhu prázdného stolu a ticha v bytě.

Jednou večer mi zazvonil telefon – volala sestřenice Jana z Brna. „Ludmilko, přijď k nám na svátky! Děti tě rády uvidí.“ Přijela jsem a byla svědkem rodinných hádek o dědictví, o tom, kdo má víc času na babičku a kdo komu co dluží. Děti byly ponořené do mobilů a nikdo si mě vlastně nevšímal. Tehdy mi došlo, že rodina není automatickou zárukou štěstí ani společnosti.

Začala jsem chodit do komunitního centra v Nuslích. Zpočátku jsem byla jen pozorovatel – seděla jsem u okna a poslouchala cizí rozhovory. Postupně jsem si našla přátele: paní Boženu, která má tři děti a stejně je pořád sama; pana Jaroslava, který ovdověl a jeho syn žije ve Švýcarsku; mladou Martinu, která sem chodí dobrovolničit po práci v bance.

Jednoho dne jsme s Boženou seděly u kávy a ona mi řekla: „Víš, Ludmilo, já mám děti i vnoučata – ale když přijdu domů večer, stejně tam nikdo není.“ Podívala se na mě s takovou únavou v očích, že jsem pochopila: samota není otázkou počtu lidí kolem nás.

Začala jsem organizovat čtenářský klub pro seniory a najednou jsem měla pocit, že někam patřím. Společně jsme četli Hrabalovy povídky i nové romány Aleny Mornštajnové. Smály jsme se i plakaly nad osudy hrdinů – a někdy i nad svými vlastními.

Přesto mě občas přepadne smutek. Když vidím maminky s kočárky v parku nebo slyším sousedku nadávat na své dospělé děti, přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem bojovat víc? Ale pak si vzpomenu na všechny ty rozhovory v centru, na smích i slzy sdílené s lidmi, kteří nejsou moji příbuzní – ale jsou mi blízcí.

Dnes už vím, že děti nejsou lékem na samotu. Samota je stav duše – někdy přichází i uprostřed hlučné rodiny. A štěstí? To je možná jen umění přijmout svůj život takový, jaký je.

Když večer zamykám dveře svého bytu a dívám se na světla Prahy za oknem, ptám se sama sebe: Opravdu potřebujeme děti k tomu, abychom nebyli sami? Nebo stačí otevřít srdce těm správným lidem kolem nás?