Dědeček František a ticho za zdí: Když rodina praská ve švech

„Petro, už sem nechoď. Nechci tě tu vidět.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Stála jsem před dveřmi bytu svého dědečka Františka, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Nikdy bych nevěřila, že mě někdo z rodiny vyžene. A už vůbec ne on – ten, který mě učil jezdit na kole, ten, kdo mi v zimě stavěl sněhuláky na dvoře paneláku v Holešovicích.

Všechno se změnilo před rokem, když babička Marie zemřela. Byla to rychlá nemoc, která ji vzala během několika týdnů. Celá rodina se semkla – máma, teta Jana, já i bratr Tomáš. Dědeček byl zlomený, ale snažili jsme se ho držet nad vodou. Nosili jsme mu jídlo, povídali si s ním, hráli karty. Myslela jsem, že to zvládáme.

Jenže pak se začala objevovat paní Marta ze sousedství. Vždycky byla trochu zvláštní – vdova, bezdětná, s věčně zamračeným výrazem. Najednou seděla u dědečka v kuchyni častěji než my. Nosila mu bábovku, smála se jeho vtipům a jednou jsem je dokonce přistihla, jak se drží za ruce.

„Petro, musíš to pochopit,“ řekla mi máma jednoho večera, když jsme myly nádobí. „Děda je sám. Potřebuje někoho vedle sebe.“

Ale já to nechápala. Proč tak rychle? Proč zrovna Marta? A proč nás začal odstrkovat?

Začalo to nenápadně. Děda přestal chodit na naše nedělní obědy. Když jsme mu volali, byl odměřený. „Nemám čas, přijde Marta.“ Pak přišla ta rána: oznámil nám, že si Martu bere. Bylo mu sedmdesát a ona o deset let mladší.

Na svatbu nás nepozval. Dozvěděli jsme se o ní od sousedky paní Novotné, která viděla svatební hosty vycházet z radnice. Máma brečela celou noc. Teta Jana se s ním pohádala po telefonu tak, že několik dní nemluvila vůbec s nikým.

Já jsem to nedokázala pochopit. Vždyť jsme byli vždycky taková rodina! Každé Vánoce spolu, společné dovolené na chalupě v Orlických horách… A teď? Děda nám nezvedal telefon, neotvíral dveře. Když jsem mu jednou donesla koláče a zazvonila, otevřela Marta a řekla mi: „František si nepřeje návštěvy.“

Začaly kolovat drby – že Marta dědu ovládá, že ho manipuluje kvůli penězům. Ale já jsem věděla své: děda byl vždycky tvrdohlavý a svéhlavý. Nikdo ho nikdy k ničemu nedonutil.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a čekala jsem na něj před domem. Když vyšel s taškou do obchodu, zastavila jsem ho.

„Dědo, proč? Proč jsi nás odstřihl?“

Podíval se na mě unavenýma očima.

„Petro, já už nemůžu žít minulostí. Marie je pryč. Vy máte svůj život. Já mám Martu.“

„Ale my tě potřebujeme! Máma tě potřebuje! Já…“

Zavrtěl hlavou.

„Nechci už řešit vaše hádky a výčitky. Chci klid.“

A odešel.

Doma jsme o tom dlouho mluvili. Máma byla zlomená, Tomáš zuřil a teta Jana navrhovala právní kroky kvůli dědovu bytu. Všichni jsme byli rozpolcení mezi láskou k němu a pocitem zrady.

Začaly se objevovat další problémy – máma měla úzkosti, Tomáš začal pít víc piva než dřív a já jsem měla pocit, že se nám rozpadá svět pod rukama.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom všem – o dědovi, o babičce, o tom, co je vlastně rodina. Je to krev? Společné vzpomínky? Nebo jen iluze bezpečí?

Když jsem naposledy viděla dědu na ulici s Martou, vypadal šťastněji než kdy dřív. Možná jsme mu opravdu nedokázali dát to, co potřeboval. Možná jsme byli příliš zahledění do sebe.

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Je možné odpustit někomu, kdo vás opustil kvůli vlastnímu štěstí? Nebo je rodina jen slovo bez obsahu?

Co byste udělali vy? Odpustili byste dědovi? Nebo byste bojovali za rodinu za každou cenu?