Můžou děti po rozvodu ztratit vztah s otcem? Můj boj o lásku mých dcer po odchodu z rodiny

„Tati, proč jsi odešel?“ ozvalo se tiše zpoza dveří dětského pokoje. Byla to Eliška, moje mladší dcera. Stál jsem na chodbě bytu, kde jsem kdysi žil s Norou a našimi dvěma holčičkami, a v tu chvíli mi připadalo, že mi někdo vyrval srdce z těla.

„Eliško, já…“ začal jsem, ale hlas se mi zlomil. Věděl jsem, že žádná odpověď nebude dost dobrá. Všechno, co jsem mohl říct, by bylo jen slabou náplastí na ránu, kterou jsem způsobil.

Když jsme se s Norou brali, byli jsme mladí a plní ideálů. Ona byla moje první láska, já její první opravdový vztah. Všechno bylo jednoduché – smáli jsme se, cestovali, plánovali budoucnost. Pak přišla první dcera, Anička. Nora se změnila. Najednou byla jen matkou. Já byl někde na druhé koleji. Chápal jsem to – mateřství je náročné – ale postupně jsem se cítil víc a víc neviditelný.

Začali jsme žít vedle sebe jako spolubydlící. Večer jsme si sotva řekli dobrou noc. Když přišla druhá dcera Eliška, už jsme spolu skoro nemluvili. Všechno se točilo kolem dětí: školka, kroužky, domácí úkoly. Já byl ten, kdo vydělává peníze a občas opraví kapající kohoutek.

Jednoho dne jsem přišel domů a Nora seděla u stolu s hlavou v dlaních. „Martine, takhle už to dál nejde,“ řekla bez emocí. „Nejsme spolu šťastní.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Věděl jsem to už dávno, ale slyšet to nahlas… To je něco jiného. Rozvod proběhl klidně – aspoň navenek. Děti zůstaly s Norou v našem bytě na Proseku, já si pronajal garsonku v Libni.

První týdny byly hrozné. Každý večer jsem seděl v prázdném bytě a díval se na fotky holek na mobilu. Volal jsem jim, psal zprávy, ale odpovědi byly čím dál kratší. „Ahoj tati.“ „Mám úkoly.“ „Nemůžu teď.“

Jednou jsem přišel pro holky na domluvený víkend a Anička mi řekla: „Maminka říká, že jsi nás opustil.“ Zůstal jsem stát jako opařený. „To není pravda,“ vyhrkl jsem. „Já vás miluju.“ Ale Anička jen pokrčila rameny a šla si hrát.

Začal jsem mít pocit, že mě moje vlastní děti nenávidí. S Norou jsme se hádali přes SMS o každou minutu navíc, kterou bych s nimi mohl strávit. „Mají svůj režim,“ psala mi chladně. „Nechci je stresovat.“

Jednou večer mi Eliška zavolala: „Tati, proč už nejsi doma? Proč nemůžeme být zase všichni spolu?“ Srdce mi pukalo bolestí. Co jí mám říct? Že jsem byl nešťastný? Že jsem měl pocit, že už pro nikoho nejsem důležitý? Že jsem chtěl víc než být jen stínem v jejich životě?

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem pochopit sám sebe i to, jak mám být tátou na dálku. Psycholog mi řekl: „Musíte být trpělivý. Děti potřebují čas.“ Ale co když ten čas nikdy nepřijde?

Jednoho dne mi Anička napsala: „Tati, proč jsi odešel? Maminka pořád pláče.“ Seděl jsem v tramvaji číslo 24 a rozbrečel se mezi cizími lidmi. Připadal jsem si jako nejhorší člověk na světě.

Začal jsem dělat všechno možné, abych holky potěšil – výlety do ZOO, do kina, dárky k narozeninám i jen tak. Ale ony byly pořád uzavřené do sebe. Když jsme byli spolu, byly zamlklé nebo se hádaly mezi sebou.

Jednou večer u mě doma Eliška tiše zašeptala: „Tati, já nechci být smutná.“ Objali jsme se a já cítil její slzy na rameni. V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediný, kdo trpí.

S Norou jsme si časem začali psát méně vyhroceně. Jednou mi napsala: „Možná bychom měli jít všichni na rodinnou terapii.“ Souhlasil jsem okamžitě.

Na terapii jsme poprvé po letech mluvili otevřeně – o bolesti, o pocitu zrady, o tom, jak moc nám všem chybí to staré bezpečí domova. Dcery poprvé slyšely moji verzi příběhu.

Není to pohádka se šťastným koncem. Stále je mezi námi napětí a nejistota. Ale aspoň už nejsem pro své dcery jen ten špatný táta, co odešel.

Někdy večer sedím u okna svého malého bytu a přemýšlím: Udělal jsem správné rozhodnutí? Může otec po rozvodu opravdu znovu získat lásku svých dětí? Co byste udělali vy na mém místě?