Mezi Prahou a Tichým Domem: Jak jsem ztratil své děti a hledám cestu zpět

„Tati, proč jsi vlastně přišel?“ ozvalo se za těžkými dveřmi. Hlas mé dcery Kláry byl tichý, ale v každém slově jsem slyšel napětí. Stál jsem na chodbě paneláku na Jižním Městě, v ruce kytici tulipánů, které jsem koupil cestou z práce. Déšť mi stékal po zádech, ale to nebylo nic proti chladu, který jsem cítil uvnitř.

„Klárko, já… jen jsem tě chtěl vidět. Už je to dlouho,“ vykoktal jsem a cítil, jak se mi svírá hrdlo. Dveře zůstaly pootevřené, ale ona stála za nimi jako strážce, který mě nechce pustit dovnitř.

Před dvěma lety jsme se s manželkou Janou rozhodli přestěhovat z malého města u Plzně do Prahy. Byla to hlavně moje iniciativa – lepší práce, větší možnosti pro děti. Jenže místo nového začátku přišel rozvod. Jana mi nikdy neodpustila, že jsem ji vytrhl z jejího světa, a děti… děti se uzavřely do sebe. Klára začala chodit na gymnázium, Tomáš do nové základky. Oba byli ztracení v cizím městě a já byl pořád v práci.

Pamatuji si ten den, kdy mi Klára poprvé řekla: „Tati, já tě už skoro neznám.“ Bylo to jako rána pěstí. Snažil jsem se to napravit – výlety do zoo, společné večeře, ale všechno bylo nucené. Jana mi vyčítala, že jsem sobecký, že myslím jen na sebe. Děti se začaly vídat víc s ní než se mnou. A pak přišel rozvod.

„Tati, máma říká, že jsi nás opustil,“ řekl mi jednou Tomáš. Seděli jsme spolu v parku na lavičce a on si nervózně hrál s mobilem. „Neopustil jsem vás,“ odpověděl jsem tiše. „Jen… jsme si s mámou přestali rozumět.“

Ale děti už měly jasno. Začaly mě odmítat. Nezvedaly telefony, neodpovídaly na zprávy. Když jsem přišel na jejich narozeniny, bylo to trapné ticho. Jana mě vítala s ledovým úsměvem a děti byly zdvořilé, ale vzdálené.

Teď stojím před Klářiným bytem a nevím, co říct. „Klárko, můžu aspoň na chvíli dovnitř?“ prosím ji pohledem. Zaváhá a pak ustoupí stranou.

Byt je malý, útulný, všude plakáty kapel a knihy rozházené po stole. Klára si sedne do křesla a upřeně mě sleduje. „Co chceš vědět?“ zeptá se.

„Jak se máš? Co škola?“ ptám se nejistě.

„Dobře,“ odpoví krátce. „Mám práci v knihovně. A s mámou je to v pohodě.“

Cítím, jak mezi námi visí nevyřčené věci. Vzpomenu si na všechny ty večery, kdy jsem místo povídání s dětmi seděl u počítače a řešil pracovní maily. Na hádky s Janou o peníze a o tom, kdo má děti víc rád.

„Klárko… já vím, že jsem toho hodně pokazil,“ začnu opatrně. „Ale chybíš mi. Ty i Tomáš.“

Klára se zamračí. „Víš, co nám nejvíc ublížilo? Že jsi nikdy neposlouchal. Vždycky jsi věděl všechno líp.“

Zabolí to. Ale má pravdu.

„Snažil jsem se…“ začnu.

„Snažil ses pro sebe,“ skočí mi do řeči. „Nikdy ses nezeptal, co chceme my.“

Sedím tam a nevím, co říct. Najednou mám pocit, že všechny ty roky tvrdé práce byly k ničemu.

„Co mám dělat?“ zeptám se zoufale.

Klára pokrčí rameny. „To nevím. Ale možná bys mohl začít tím, že budeš poslouchat.“

Odcházím z bytu s pocitem marnosti i naděje zároveň. Vím, že cesta zpět nebude snadná. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že aspoň vím, kde začít.

Doma sedím u stolu a píšu Tomášovi zprávu: „Ahoj Tome, rád bych tě viděl. Můžeme zajít na hokej nebo jen tak pokecat?“ Odpověď nepřichází hned – možná nepřijde vůbec – ale já budu čekat.

Někdy si říkám: Je možné napravit tolik let mlčení? Dokážeme ještě najít společnou řeč? Co byste udělali vy na mém místě?