Osm let vdaná: Nejsem jen služka své rodiny

„Zase jsi zapomněl koupit mléko, Tomáši?“ vyhrkla jsem ostře, sotva se za ním zabouchly dveře. V ruce jsem držela prázdnou krabici a v hlavě mi hučelo. Děti už zase křičely z obýváku, že mají hlad, a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. Osm let jsem byla tou, která všechno zařídí, všechno uklidí, na všechno myslí. Osm let vdaná za Tomáše, muže, kterého jsem kdysi milovala tak silně, že bych pro něj udělala cokoli. Ale dnes? Dnes jsem si nebyla jistá, jestli bych pro něj vůbec ještě vstala z postele.

„Promiň, měl jsem toho v práci moc,“ odpověděl Tomáš bez zájmu a začal si zouvat boty. Ani se na mě nepodíval. Věděla jsem, že v jeho firmě je to teď těžké – propouštějí lidi, šéf je na něj tvrdý. Ale copak já nemám právo být unavená? Copak já nejsem člověk?

„Mami, kde je svačina?“ ozvala se Anička, naše šestiletá dcera. „A proč není hotová večeře?“ přidal se Honzík, o dva roky starší. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Prostě zmizet a nechat je všechny tady s tím chaosem, který by bezemě nastal.

Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem šla do kuchyně, otevřela lednici a snažila se vymyslet něco z ničeho. Zase. Jako každý den posledních osm let.

Když děti konečně usnuly a Tomáš seděl u televize s pivem v ruce, sedla jsem si k oknu a dívala se ven do tmy. Přemýšlela jsem o tom, kdy se tohle všechno změnilo. Kdy jsem přestala být partnerkou a stala se služkou. Kdy mě přestali vidět jako ženu a začali mě brát jako samozřejmost.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostelíku v Českém ráji. Byla jsem tak šťastná! Všichni nám přáli štěstí, maminka plakala dojetím a tatínek mi šeptal do ucha: „Hlavně buď šťastná, Jitko.“ A já mu to slíbila. Jenže dnes bych mu musela lhát.

Další ráno začalo stejně jako všechna předchozí. Budík v půl šesté, rychle připravit snídani, nachystat dětem věci do školy, Tomášovi košili na žehlení. Když odešli z domu, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Byla jsem unavená až do morku kostí.

Odpoledne mi zavolala moje sestra Lenka. „Jitko, proč jsi tak dlouho nezavolala? Chybíš mi.“

„Nemám čas,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale vždyť ty už nejsi Jitka, kterou jsem znala,“ řekla smutně Lenka. „Kde je ta holka, co chtěla psát knihy a cestovat po světě?“

Ta holka zmizela někde mezi praním prádla a vařením večeří. Ale Lenčina slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného za poslední roky.

Večer jsem sebrala odvahu a řekla Tomášovi: „Musíme si promluvit.“

Zvedl oči od televize a zamračil se. „O čem zase?“

„O nás. O tom, jak to doma vypadá. O tom, že už nemůžu být jen ta, co všechno dělá.“

Tomáš se rozesmál: „Tak to prostě je. Já vydělávám peníze, ty se staráš o dům a děti.“

„Ale já nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem a poprvé za osm let jsem pocítila vztek místo rezignace.

„Tak co chceš dělat? Odejdeš? Necháš děti?“

Zamrazilo mě. To byla ta největší hrozba – že když budu chtít něco změnit, přijdu o všechno.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Chci být matkou? Ano! Chci být manželkou? Možná… Ale hlavně chci být zase sama sebou.

Druhý den ráno jsem zavolala do knihovny na náměstí a zeptala se, jestli nehledají brigádnici. Měla jsem štěstí – paní vedoucí byla moc milá a nabídla mi pár hodin týdně.

Když jsem to oznámila doma, Tomáš vybuchl: „A kdo bude dělat večeře? Kdo bude vozit děti?“

„Naučíme se to dělat spolu,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila.

První týdny byly těžké. Děti byly zmatené, Tomáš protivný. Ale já poprvé po letech cítila radost z obyčejných věcí – z rozhovorů s lidmi v knihovně, z toho, že mám vlastní peníze na kávu s Lenkou.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč jsi teď tak často veselá?“

Pohladila jsem ji po vlasech: „Protože dělám něco pro sebe.“

Tomáš si nakonec začal vařit sám a dokonce jednou vypral prádlo – špatně, ale snaha se počítá.

Není to dokonalé. Jsou dny, kdy mám chuť to vzdát. Ale už nikdy nechci být jen neviditelnou silou domácnosti.

Možná nejsem dokonalá manželka ani matka podle představ ostatních. Ale konečně mám pocit, že žiju i svůj vlastní život.

A tak se ptám: Kolik žen kolem mě žije stejně neviditelně jako já? A kolik z nás najde odvahu říct: „Dost!“?