Nevděčná nevlastní dcera: Proč jsem nepozvala svou macechu na svatbu?

„Tohle nemyslíš vážně, Karolíno!“ křičel na mě táta, když zjistil, že jeho žena Simona není na seznamu hostů. Stála jsem v kuchyni našeho bytu na Vinohradech, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Táta vypadal, jako by mu někdo vyrval srdce z těla. „Simona tě vychovávala! Všechno ti dala! A ty ji takhle ponížíš?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale zůstala jsem stát a mlčela. V hlavě mi běžely vzpomínky – na to, jak jsem jako malá holka seděla na schodech našeho starého domu v Dejvicích a čekala, až se máma vrátí z práce. Po rozvodu rodičů jsem zůstala s mámou, ale ta měla brzy jinou rodinu. Najednou jsem byla navíc. Táta si mě vzal k sobě a já doufala, že konečně budu někam patřit.

Jenže místo toho přišla Simona. Byla mladší než máma, krásná, vždycky perfektně upravená. Snažila se být milá, ale nikdy jsme si k sobě nenašly cestu. „Karolínko, pojď si hrát,“ říkala mi, když jsem byla malá. Ale já chtěla mámu. Chtěla jsem její objetí, její vůni, její hlas. Simona mi koupila panenky a pastelky, ale nikdy mi nedala to, co jsem opravdu potřebovala – pocit bezpečí a přijetí.

Táta byl pořád v práci. Simona mě vodila do školy, vařila mi večeře, ale všechno bylo jaksi mechanické. Nikdy mě neobejmula jen tak. Nikdy se mě nezeptala, jak se cítím. Když jsem měla narozeniny, uspořádala mi oslavu – ale pozvala jen své kamarádky s dětmi, které jsem neznala. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě.

Když jsem byla na gymplu, začala jsem se bouřit. Chodila jsem domů pozdě, zavírala se v pokoji a poslouchala hudbu nahlas. Simona si stěžovala tátovi a on na mě křičel. „Proč nemůžeš být jako ostatní holky?“ ptal se mě. Ale já chtěla jen jedno – aby mě někdo pochopil.

Máma se mezitím vdala za bohatého podnikatele a narodila se jí dvojčata. Mě si brala jednou za měsíc na oběd do kavárny v centru. Povídala si hlavně o sobě a o nových dětech. Já byla stínem minulosti.

A tak jsem dospěla v tichu a samotě. Simona mi koupila šaty na maturitní ples, ale nebyla to ona, kdo mi pomáhal s účesem – to byla moje kamarádka Jana. Táta přišel pozdě a odešel dřív než ostatní otcové.

Když jsem poznala Petra, svého budoucího manžela, poprvé jsem měla pocit, že někam patřím. Jeho rodina mě přijala s otevřenou náručí. Jeho maminka mi říkala „zlatíčko“ a objímala mě pokaždé, když jsme se viděly.

Když jsme začali plánovat svatbu, věděla jsem hned: chci kolem sebe jen lidi, kteří mě opravdu milují a znají. Máma dostala pozvánku – i když náš vztah není ideální, pořád je to moje máma. Táta samozřejmě taky. Ale Simona? Nevěděla jsem, co cítím. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky odcizení a prázdnoty.

Jednoho večera přišel táta domů dřív a našel mě u stolu s rozpisem hostů. „A kde je Simona?“ zeptal se podezřívavě.

„Tati… já ji nechci na svatbě,“ řekla jsem tiše.

„To nemyslíš vážně! Víš vůbec, co pro tebe udělala?“

„Nikdy pro mě nebyla máma,“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Táta odešel z kuchyně a práskl dveřmi. Druhý den volal mámě – té ženě, která mě kdysi opustila – aby mě přesvědčila změnit názor.

Máma přijela ještě ten večer. Seděla naproti mně v obýváku a upřeně se mi dívala do očí.

„Karolíno,“ začala opatrně, „vím, že to mezi vámi nebylo jednoduché… Ale Simona tě nikdy nechtěla nahradit. Jen nevěděla jak být součástí tvého života.“

„A proč jsi mě ty nechala samotnou?“ vyjela jsem na ni.

Máma sklopila oči: „Byla jsem zbabělá…“

V tu chvíli mi došlo, že všichni kolem mě selhali – každý jinak. Ale já už nechci být ta malá holka čekající na lásku.

Svatba proběhla bez Simoniny účasti. Táta seděl u stolu s kamennou tváří a máma plakala do kapesníku. Petr mě držel za ruku a šeptal: „Jsem tady.“

Po obřadu za mnou přišla Simona – stála venku před kostelem v šedém kabátu.

„Karolíno… přeju ti hodně štěstí,“ řekla tiše.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem kývla hlavou a odešla.

Dnes večer sedím u okna a přemýšlím: Byla jsem krutá? Měla bych dát Simoně šanci? Nebo mám právo rozhodnout o tom, kdo bude součástí mého života?

Co byste udělali vy? Odpustili byste? Nebo byste chránili své vlastní hranice?