Děti nejsou květiny, samy nevyrostou: Příběh jedné rodiny z Brna
„To snad nemyslíš vážně, Lenko!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. V kuchyni to páchlo spáleným mlékem a v rohu na zemi seděla malá Anička s roztrhanou panenkou. Můj pohled se střetl s pohledem mé sestry, která si právě zapalovala cigaretu a bez zájmu listovala mobilem.
„Co zase je?“ odsekla podrážděně. „Děti nejsou z porcelánu, Jano. Ony to přežijí.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě, že sestra je někdo, komu můžu věřit. Ale poslední měsíce mi ukázaly pravý opak. Lenka byla odjakživa ta divoká – večírky, spontánní nápady, život na hraně. Když otěhotněla s Petrem, doufala jsem, že ji mateřství změní. Jenže místo toho se její nezodpovědnost prohloubila.
Začalo to nenápadně. Zapomněla Aničku vyzvednout ze školky, protože „měla moc práce“. Kluci – Tomáš a Matěj – chodili do školy v špinavém oblečení a často bez svačiny. Když jsem se jí snažila pomoct, vždycky mě odbyla: „Nepleť se do toho, Jano. Já vím nejlíp, co moje děti potřebují.“
Jenže já viděla něco jiného. Viděla jsem Tomáše, jak se krčí v koutě, když na něj Lenka křičí kvůli rozbitému hrníčku. Viděla jsem Matěje, jak si potají bere jídlo z lednice, protože má hlad. A Anička? Ta už skoro nemluvila. Jen seděla a dívala se do prázdna.
Jednoho večera jsem to nevydržela a zavolala mámě. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Lenka ty děti úplně zanedbává. Bojím se o ně.“
Máma si povzdechla: „Janičko, to jsou věci mezi tebou a Lenkou. Nechci se do toho plést.“
Ale já už nemohla mlčet. Další den jsem šla za Lenkou domů. Bylo tam chladno a ticho přerušovalo jen tiché popotahování Aničky.
„Lenko, musíš něco změnit,“ řekla jsem tiše. „Děti nejsou květiny, samy nevyrostou. Potřebují tě.“
Lenka se na mě podívala s očima plnýma vzteku: „Ty mi chceš říkat, jak mám žít? Ty, co nemáš ani vlastní děti?“
Ta slova mě bodla jako nůž. Nikdy jsem jí neřekla o svých potratech, o tom, jak moc bych chtěla být mámou. Ale teď nebyl čas na sebelítost.
„Nejde o mě,“ zašeptala jsem. „Jde o tvoje děti.“
Lenka mi zabouchla dveře před nosem.
Dny plynuly a situace se jen zhoršovala. Jednou mi volala učitelka ze školy: „Paní Novotná, Tomáš dnes omdlel ve třídě. Můžete si pro něj přijít? Mamince se nemůžeme dovolat.“
Když jsem viděla Tomáše ležet na ošetřovně bledého a slabého, sevřelo se mi srdce. Vzala jsem ho k sobě domů a poprvé v životě jsem vážně uvažovala o tom, že zavolám sociálku.
Večer jsem seděla u stolu s Tomášem a Matějem. Jedli jsme polévku a kluci se na mě dívali s takovou vděčností, až mi bylo do pláče.
„Teto Jano,“ zašeptal Matěj, „můžeme tu zůstat napořád?“
Nevěděla jsem, co říct.
Další den přišla Lenka rozzuřená až běda.
„Co si to dovoluješ? Ukradla jsi mi děti!“ křičela na celý dům.
„Lenko, uklidni se! Tvoje děti potřebují péči! Tomáš omdlel hlady! To ti je jedno?“
Rozplakala se. Poprvé za dlouhou dobu jsem v jejích očích viděla strach.
„Já to nezvládám, Jano,“ přiznala tiše. „Petr mě opustil, mám dluhy… Já už nevím kudy kam.“
Objala jsem ji a poprvé po letech jsme plakaly spolu.
Začaly jsme hledat pomoc – psychologa pro Lenku i děti, sociální pracovnici, která nám poradila s dávkami i možnostmi podpory. Nebylo to jednoduché. Máma nám vyčítala ostudu před sousedy, sousedé si šeptali za zády.
Ale pomalu jsme začaly stavět náš život zpátky na nohy.
Dnes už jsou děti v pořádku. Lenka chodí na terapie a učí se být lepší mámou. Náš vztah není dokonalý – pořád máme spory a někdy si vyčítáme staré křivdy.
Ale když vidím Aničku smát se na hřišti nebo Tomáše s Matějem hrát si bez strachu doma u nás v Brně-Žabovřeskách, vím, že stálo za to bojovat.
Někdy přemýšlím: Kolik dětí kolem nás trpí jen proto, že dospělí nejsou ochotni přiznat si vlastní slabost? A kolik z nás má odvahu zasáhnout – i když to znamená postavit se vlastní rodině?