Máma mi lhala a všechno nechala sestře: Jak mě dědictví rozdělilo s rodinou

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ křičela jsem do ticha bytu, kde ještě před pár týdny voněla maminčina káva a kde se ozýval její smích. Teď tu bylo jen prázdno a v hlavě mi duněla slova notářky: „Celý majetek připadá vaší sestře.“

Seděla jsem na pohovce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Moje mladší sestra Klára stála u okna, upřeně hleděla ven a vyhýbala se mému pohledu. „Tohle jsem nečekala, Aničko,“ řekla tiše, ale v jejím hlase nebylo ani stopy po lítosti. „Maminka to tak chtěla.“

„A co já? Co já znamenám?“ vyhrkla jsem. Vždyť jsme obě vyrůstaly v tomhle paneláku na Jižním Městě, obě jsme chodily do stejné školy, obě jsme se staraly o mámu, když byla nemocná. Nebo snad ne?

Vzpomínky na poslední měsíce se mi vracely jako noční můra. Maminka byla po mrtvici, potřebovala pomoc s každodenními věcmi. Klára bydlela v bytě na Vinohradech, který jí rodiče koupili před pěti lety, ale za mámou moc nejezdila. Všechno zůstalo na mně – nákupy, léky, úklid, návštěvy lékařů. Když jsem si někdy postěžovala, máma jen mávla rukou: „Klára má hodně práce, Aničko. Ty jsi přece ta starší, vždycky jsi byla zodpovědná.“

A teď? Teď jsem zjistila, že byt, ve kterém žiju od dětství, není můj. Že všechno – včetně úspor a chaty u Sázavy – připadlo Kláře. „Maminka to tak napsala do závěti,“ zopakovala notářka klidným hlasem, jako by šlo o běžnou věc.

„Proč?“ ptala jsem se znovu a znovu. Proč by mi to máma udělala? Vždyť jsem jí byla nejblíž. Klára jen pokrčila rameny: „Nevím. Asi si myslela, že to tak bude spravedlivé.“

Spravedlivé? V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsem Kláru chránila před šikanou ve škole, jak jsem jí půjčovala peníze na první nájem, když se odstěhovala od rodičů. Byla jsem tu vždycky pro ni i pro mámu.

Začaly jsme se hádat. „Kláro, ty přece víš, že bez toho bytu nemám kam jít! Nemám žádné úspory, všechno jsem dala do péče o mámu!“

Klára se na mě konečně podívala: „A co mám dělat já? Máma to tak napsala. Já za to nemůžu.“

„Můžeš! Můžeš mi ten byt nechat! Nebo aspoň půlku! Vždyť je to i moje dědictví!“

Klára zavrtěla hlavou: „Já už mám kupce. Potřebuju peníze na hypotéku.“

V tu chvíli mi došlo, že pro ni je to jen obchod. Žádné city, žádné vzpomínky. Jen peníze.

Začala jsem obvolávat příbuzné. Teta Jana mi řekla: „Víš, Aničko, tvoje máma poslední rok hodně mluvila o tom, jak je Klára sama a potřebuje pomoct. Možná proto to tak udělala.“

Ale já byla sama taky! Po rozvodu jsem zůstala bez dětí i partnera. Máma to věděla.

Následující týdny byly peklo. Klára mi poslala výpověď z bytu doporučeným dopisem. Musela jsem si hledat podnájem – ve čtyřiceti sedmi letech! Přátelé mi nabízeli gauč nebo pomoc s balením věcí. Každý večer jsem seděla mezi krabicemi a přemýšlela, kde se stala chyba.

Jednou večer mi zavolal bratránek Petr: „Hele, Aničko, nechceš to řešit právně? Třeba bys mohla závěť napadnout.“

Zvažovala jsem to. Ale představa soudů a hádek mě děsila. Navíc – co když máma opravdu všechno chtěla dát Kláře? Co když jsem pro ni nikdy nebyla dost dobrá?

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte si dovolit být naštvaná,“ řekla mi jednou. „Máte právo cítit bolest i zradu.“

Ale jak odpustit vlastní matce? Jak žít s tím, že vás nejbližší člověk podvedl?

Jednou jsem potkala Kláru na ulici. Vypadala unaveně a smutně. „Aničko… promiň,“ zašeptala. Ale už bylo pozdě.

Dnes bydlím v malém podnájmu na Smíchově. Každý den chodím kolem domů, kde lidé žijí své obyčejné životy a netuší, jak křehké jsou rodinné vztahy.

Někdy si říkám: Byla bych šťastnější, kdybych nikdy neznala pravdu? Nebo je lepší vědět a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?