Pět let poté: Hořké procitnutí matky

„Mami, proč mě nechceš?“ ozvalo se tiše zpoza dveří dětského pokoje. Ta slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála jsem na chodbě v domě svých rodičů v Dejvicích, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj syn Matyáš, kterého jsem před pěti lety nechala u mámy a táty, abych mohla studovat práva na Karlovce a žít svůj život, teď seděl za dveřmi a ptal se na to, čeho jsem se sama nejvíc bála.

Když jsem otěhotněla v devatenácti, byla jsem přesvědčená, že dítě je konec všeho. Máma s tátou – Jana a Petr – mi nabídli pomoc. „Alex, my to zvládneme. Ty studuj, my se o Matyho postaráme,“ říkala máma s laskavostí, která mě tehdy spíš dusila než uklidňovala. Přijala jsem jejich nabídku bez váhání. Vždyť co je lepší než mít volnost a zároveň vědět, že je o tvé dítě postaráno? Jenže teď, když Matyášovi bylo pět a já měla před státnicemi, mi došlo, že jsem ho vlastně nikdy pořádně nepoznala.

Ten den začal jako každý jiný. Přijela jsem k rodičům na víkend – spíš z povinnosti než z touhy být s rodinou. Matyáš mě pozdravil zdrženlivě, jako by byl hostem v mém životě. Máma mi podala kávu a táta listoval novinami. „Alexandro, měla bys s ním trávit víc času,“ řekla máma tiše, když jsme zůstaly samy v kuchyni. „On tě potřebuje.“

„Já vím,“ odpověděla jsem automaticky a dívala se z okna na zahradu, kde Matyáš stavěl hrad z písku s dědou. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domě.

Odpoledne jsme šli na procházku do Stromovky. Matyáš šel mezi rodiči a já za nimi. Sledovala jsem jeho drobné ruce, jak se pevně drží mámy i táty. Najednou mi došlo, že on je jejich dítě víc než moje. Srdce mi sevřela žárlivost i vina.

Večer přišla ta nehoda. Táta jel s Matyášem pro zmrzlinu autem. Telefonát přišel v půl osmé: „Stala se nehoda…“ slyšela jsem v telefonu cizí hlas. V tu chvíli se mi svět rozpadl.

V nemocnici jsem seděla na chodbě a modlila se ke všem bohům, které jsem kdy znala. Máma plakala vedle mě a já poprvé za těch pět let cítila opravdový strach o svého syna. Když nám lékař oznámil, že Matyáš bude v pořádku, ale táta má zlomenou nohu a otřes mozku, rozbrečela jsem se úlevou.

Po té noci už nic nebylo stejné. Matyáš ležel v posteli s obvázanou rukou a já seděla u něj. „Mami… proč tu nejsi častěji?“ zeptal se tiše. Nedokázala jsem mu odpovědět.

Začala jsem jezdit za ním každý den po škole. Snažila jsem se mu číst pohádky, hrát si s ním, ale on byl stále uzavřený. Máma mě pozorovala s bolestí v očích. Jednou večer jsme spolu seděly u vína a ona řekla: „Alexandro, láska není jen o tom být matkou podle rodného listu. Musíš si ho získat zpátky.“

Začala jsem bojovat o jeho důvěru. Vzala jsem si volno ze školy a trávila s ním celé dny. Učila jsem ho jezdit na kole, chodily jsme spolu do kina i na hřiště. Pomalu se mezi námi začalo tvořit pouto, ale pořád tam byla propast let, které jsme spolu neprožili.

Jednoho večera přišel Matyáš za mnou do pokoje a objal mě kolem krku: „Mami, už mě nikdy neopustíš?“ Slíbila jsem mu to, i když sama sobě jsem nevěřila.

Rodiče mi nabídli, že si ho můžu vzít k sobě do bytu na Žižkově. Byla to výzva – najednou jsem měla být matkou na plný úvazek. První týdny byly těžké: Matyáš plakal po babičce a dědovi, já byla zoufalá z nedostatku spánku i času na učení.

Jednou v noci jsem seděla na podlaze u jeho postele a dívala se na jeho klidný spánek. Uvědomila jsem si, že všechno ostatní – kariéra, svoboda, sny – jsou nic proti tomu pocitu, když slyším jeho dech.

Ale pořád mě pronásleduje otázka: Můžu být pro něj opravdu matkou? Dokážu napravit roky odcizení? Nebo už je pozdě?

Možná právě proto vám tohle všechno píšu – abych zjistila, jestli existuje odpuštění nejen od něj, ale i ode mě samotné.

Co byste udělali vy? Myslíte si, že láska dokáže překonat roky zanedbání? Je možné začít znovu?