„Nechci skončit sama pod mostem“: Snacha mě nutí prodat dům, abych zaplatila synovi stavbu

„Marie, už to takhle dál nejde! My se s Petrem a malou Aničkou tísníme v garsonce, zatímco ty máš celý dům jen pro sebe. Je na čase, abys nám pomohla!“ Snachin hlas se mi zarývá do srdce jako ledová jehla. Stojím v kuchyni u okna, dívám se na rozkvetlou jabloň a v hlavě mi hučí. Všechno to začalo před deseti lety, když si Petr vzal Janu. Byla jsem šťastná, že má konečně někoho, kdo ho podrží. Ale teď… teď mám pocit, že jsem pro ně jen bankomat.

Petr koupil před sedmi lety pozemek na kraji města. První rok se nic nedělo. Druhý rok postavili plot a vylili základy. Pak přišly dluhy, hypotéka, malá Anička… a stavba se zastavila. Každý rok jsem slyšela nové sliby: „Mami, příští rok už budeme bydlet ve svém.“ Ale nikdy se nic nezměnilo.

Teď stojí Jana přede mnou, ruce v bok, oči plné výčitek. „Marie, vždyť ty ten dům stejně nepotřebuješ! Co kdybys ho prodala? Koupíme si za to materiál a konečně dostavíme náš dům. Ty můžeš jít do menšího bytu nebo do domova důchodců.“

Cítím, jak se mi svírá hrdlo. „A co když skončím sama pod mostem?“ vyhrknu. „Co když mi zůstane jen pár věcí v igelitce a nikdo si na mě nevzpomene?“

Petr stojí za Janou a mlčí. Vždycky mlčí. Když byl malý, držel se mě za ruku a bál se tmy. Teď se bojí své ženy víc než čehokoli jiného.

„Mami, Jana má pravdu,“ řekne tiše. „My už to tam fakt nezvládáme. Anička nemá svůj pokoj, nemáme kde dýchat. Ty máš tady tři pokoje a zahradu…“

Zahrada. Můj svět. Každé jaro sázím tulipány, na podzim sbírám jablka. Tady jsme s Petrem pekli první bábovku, tady jsme s manželem slavili výročí svatby. On už tu není – zemřel před pěti lety na rakovinu. Od té doby je dům prázdnější, ale pořád je to můj domov.

„A co když mi z těch peněz nic nezbyde?“ ptám se zoufale. „Co když mi pak řeknete, že už pro mě nemáte místo?“

Jana protočí oči: „Marie, přece nejsme hyeny! Samozřejmě že tě nenecháme na ulici.“

Ale já vím své. Slyšela jsem už tolik příběhů o starých lidech, kteří přišli o všechno a skončili v LDNce nebo v domově důchodců, kde je nikdo nenavštěvuje.

Večer sedím u stolu a přehrávám si rozhovor znovu a znovu. Telefon mi vibruje – zpráva od sousedky paní Novotné: „Marie, slyšela jsem, co se děje… Drž se! Kdybys něco potřebovala, přijď.“

Vzpomínám na dobu, kdy byl Petr malý. Jak jsme spolu chodili krmit kachny na rybník, jak mi šeptal do ucha: „Mami, nikdy tě neopustím.“ Teď stojí mezi mnou a Janou jako cizinec.

Druhý den přijde Jana znovu. Tentokrát má s sebou i realitního makléře. „Pan Dvořák už má zájemce o tvůj dům,“ říká vítězoslavně. „Stačí podepsat.“

„Ale já ještě nejsem rozhodnutá!“ bráním se.

Makléř se usměje: „Paní Marie, dneska je nejlepší čas prodávat. Ceny půjdou dolů.“

Cítím tlak ze všech stran. Petr mlčí, Jana tlačí, makléř slibuje hory doly.

Večer volám své sestře Aleně do Brna. „Co mám dělat?“ ptám se zoufale.

„Nedej se,“ říká rázně Alena. „To je tvůj domov! Když jim teď ustoupíš, co bude dál? Myslíš, že ti budou vděční? Nebo tě pak odsunou někam do kouta?“

Celou noc nespím. Přemýšlím o tom, co je správné. Jsem matka – mám povinnost pomáhat svému dítěti. Ale kde je hranice? Mám právo myslet i na sebe?

Ráno přijde Petr sám. Sedne si ke mně ke stolu a dlouho mlčí.

„Mami… promiň,“ řekne nakonec tiše. „Já vím, že tě do toho tlačíme. Ale já už fakt nevím kudy kam.“

Chytím ho za ruku. „Petře, já tě miluju víc než cokoli na světě. Ale bojím se… Bojím se být sama, bojím se přijít o všechno.“

Petr sklopí oči: „Já vím… Ale my už to fakt nezvládáme.“

Dívám se na něj a vidím v něm toho malého kluka s rozbitým kolenem. Chci mu pomoct – ale nechci přijít o sebe.

Za oknem zpívají ptáci a já přemýšlím: Je sobectví chtít si nechat svůj domov? Nebo je sobectví chtít po matce všechno obětovat? Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužitím?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka povinnost obětovat svůj domov pro štěstí svého dítěte? Nebo má právo myslet i na sebe?