Za zavřenými dveřmi: Příběh jedné matky, která odmítla vzdát svůj život

„Petro, už zase jsi doma? Kdy si konečně najdeš pořádnou práci?“ ozvalo se za dveřmi bytu, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Hlas mé matky byl ostrý jako břitva a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Mami, snažím se… Ale s malou to není jednoduché,“ odpověděla jsem tiše a pohladila Elišku po vlasech. Bylo jí teprve pět a už chápala, že něco není v pořádku.

Když mě manžel opustil kvůli jiné ženě, zůstala jsem v paneláku na okraji Plzně sama. Bez alimentů, bez podpory, jen s dcerou a matkou, která mi nikdy neodpustila, že jsem si vzala „toho neschopného Tomáše“. Každý den jsem bojovala nejen s účty, ale i s pohledy sousedů. „To je ta, co ji chlap nechal,“ šeptaly si ženy na chodbě. „Chudák holka, ta to daleko nedotáhne,“ slyšela jsem za zády.

První týdny byly peklo. Neměla jsem peníze ani na školku, natož na nové boty pro Elišku. V noci jsem brečela do polštáře a přes den se snažila být silná. Jednou večer, když Eliška usnula, sedla jsem si ke stolu a začala psát seznam možností. „Co umím? Co mě baví?“ ptala jsem se sama sebe. Vždycky jsem ráda pekla a kamarádky milovaly moje dorty. „Co kdybych to zkusila?“ napadlo mě.

Druhý den ráno jsem šla do místní cukrárny a nabídla jim své koláče. Majitelka paní Novotná mě nejdřív odmítla: „Máme své dodavatele.“ Ale já se nevzdala. Přinesla jsem jí ochutnat svůj makovec a ona nakonec souhlasila: „Dobře, zkusíme to na měsíc.“ Ten měsíc byl zlomový. Lidé si začali žádat „ten domácí makovec od Petry“ a já poprvé po dlouhé době cítila hrdost.

Ale doma to nebylo lehčí. Máma mi vyčítala, že místo pořádné práce „hraju na podnikatelku“. „Stejně to nevyjde,“ říkala mi často. „Měla bys jít dělat do fabriky jako všichni normální lidi.“ Jenže já věděla, že tohle je moje šance. Každou noc jsem pekla, přes den rozvážela koláče a dorty po okolí a večer pomáhala Elišce s úkoly.

Jednou večer přišla máma do kuchyně a našla mě u trouby s hlavou v dlaních. „Petro, proč si to děláš? Vždyť se jen trápíš.“ Zvedla jsem oči plné slz: „Protože chci Elišce ukázat, že i když tě život srazí na kolena, můžeš vstát a jít dál.“ Máma jen pokrčila rameny a odešla.

Začaly přicházet první úspěchy. Místní kavárna chtěla moje muffiny, školka objednala dort na besídku. Najednou jsem měla tolik objednávek, že jsem musela odmítat. Ale s úspěchem přišla i závist. Sousedka paní Hrdličková roznesla po domě drby: „Petra určitě peče načerno! To by měla někdo nahlásit.“ Jednoho dne mi opravdu přišla kontrola z finančáku. Srdce mi bušilo až v krku, když mi úředník kladl otázky. Naštěstí jsem měla vše v pořádku – díky kamarádce Janě, která mi pomohla s papíry.

Nejtěžší chvíle ale přišla, když Eliška onemocněla zápalem plic. Musela jsem zrušit všechny objednávky a sedět u její postýlky v nemocnici. Byla jsem zoufalá – bála jsem se o ni i o to, že přijdu o všechno, co jsem vybudovala. V tu chvíli mi zavolala paní Novotná: „Petro, nebojte se o práci. Vaše zdraví je přednější. Držte se.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila opravdovou podporu.

Po dvou týdnech jsme se vrátily domů a já začala znovu od nuly. Tentokrát už ne sama – máma mi začala pomáhat s pečením a Eliška mi kreslila obrázky na krabice s dorty. Pomalu jsme se stávaly týmem.

Dnes mám malou cukrárnu na náměstí v Plzni. Lidé chodí na „Eliščin makovec“ a já přednáším na školách o tom, jak překonat těžké chvíle. Občas mě ještě přepadne strach – co když to zase všechno ztratím? Ale pak se podívám na Elišku a vím, že už nikdy nebudu ta zlomená žena ze začátku.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik žen kolem nás bojuje stejný boj? Proč je pro některé lidi tak těžké pochopit, že i samoživitelka může být úspěšná? Co byste udělali vy na mém místě?