Obětovali jsme všechno pro naše dcery: Zasloužíme si takové pohrdání?

„Mami, proč mi pořád voláš? Nemám čas na tvoje řeči!“ ozvalo se z telefonu, když jsem se pokusila zavolat své starší dceři Lucii. V tu chvíli mi v hrudi něco prasklo. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Ostravě, ruce mi zůstaly viset ve vzduchu, mezi nimi utěrka, kterou jsem právě skládala. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme s Karlem dřeli ve fabrice, abychom holkám zajistili lepší život.

Karel přišel domů unavený jako vždycky. „Zase jsi volala Lucce?“ zeptal se tiše, když viděl můj výraz. Jen jsem přikývla. „A co Jana?“ zkusil to ještě. Zavrtěla jsem hlavou. Jana už několik týdnů neodpověděla ani na zprávu. Prý má moc práce v Praze, kde teď žije s přítelem. Když přijede domů, je to vždycky na otočku a většinou jen proto, že potřebuje něco vyprat nebo si půjčit peníze.

Vzpomínám si, jak jsme s Karlem seděli u kuchyňského stolu a počítali každou korunu. „Musíme jim koupit nové boty na tělocvik,“ říkala jsem a on jen mlčky přikyvoval. Věděli jsme, že si nemůžeme dovolit dovolenou u moře jako ostatní, ale holky měly vždycky všechno potřebné do školy – nové sešity, pastelky, dokonce i značkové batohy, aby nebyly terčem posměchu. Když Lucie chtěla jet na lyžařský kurz, prodala jsem zlatý řetízek po mamince. Nikdy jsem toho nelitovala. Myslela jsem si, že až budou dospělé, pochopí to.

Jenže teď mám pocit, že jsme pro ně byli jen bankomat a služka. Když Lucie před rokem promovala na právnické fakultě v Brně, byla jsem na ni pyšná. Ale místo vděku jsem slyšela jen: „Mami, prosím tě, neříkej před mými kamarády, že pracuješ v továrně.“ Zabolelo mě to víc než cokoliv jiného. Karel se tehdy snažil situaci zachránit: „To víš, mladí se stydí za svoje kořeny.“ Ale já jsem věděla, že je to hlubší.

Jednou večer jsme seděli s Karlem u televize a on najednou řekl: „Víš, já mám někdy pocit, že jsme jim dali až moc. Že jsme je rozmazlili.“ Podívala jsem se na něj a v očích měla slzy. „Chtěla jsem jim dát všechno, co jsem sama neměla,“ zašeptala jsem. „Ale možná jsme jim tím vzali úctu k tomu, co je důležité.“

Před měsícem měla Jana narozeniny. Poslala nám SMS: „Díky za přání.“ To bylo všechno. Žádné zavolání, žádná návštěva. Když jsem jí napsala, jestli by nepřijela aspoň na víkend domů, odpověděla: „Mám moc práce.“ Přitom na Instagramu jsem viděla fotky z kavárny s kamarádkami.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala Lucii znovu. „Lucko, proč za námi nejezdíš? Chybíš nám,“ řekla jsem jí do telefonu. Na druhém konci bylo ticho. Pak jen suše odpověděla: „Mami, mám svůj život. Nemůžu pořád myslet jen na vás.“

Po tomhle hovoru jsem celou noc nespala. Přemítala jsem o všem – o těch nocích, kdy jsem šila holkám šaty na školní besídku, o tom, jak jsme s Karlem stáli v dešti před školou a čekali na jejich vystoupení. O tom, jak jsme nikdy nešli do kina nebo do divadla, protože jsme šetřili na jejich kroužky a doučování.

Karel to snáší po svém – uzavřel se do sebe a raději tráví čas v dílně nebo na zahrádce. Já ale cítím prázdnotu a bolest pokaždé, když projdu kolem jejich prázdných pokojů. Někdy si říkám, jestli jsme neměli být přísnější nebo jestli jsme neměli myslet víc na sebe.

Minulý týden přišel dopis od Lucie – pozvánka na svatbu. Ale nebylo tam ani slovo o tom, že bychom měli přijít dřív nebo že bychom mohli pomoct s přípravami. Jen strohé oznámení s datem a místem. Když jsem to ukázala Karlovi, jen pokrčil rameny: „Aspoň nás pozvala.“

V den svatby jsme stáli s Karlem před kostelem v Brně a čekali mezi cizími lidmi. Lucie nás sotva představila svému nastávajícímu manželovi Tomášovi a jeho rodičům – paní Novotná se na mě dívala skrz prsty a hned se začala bavit o dovolené v Chorvatsku a golfu. Cítila jsem se tam jako vetřelec.

Po obřadu jsme seděli u stolu sami dva – Lucie byla obklopená kamarády a kolegy z práce. Ani jednou za námi nepřišla. Když jsme se loučili, objala mě jen letmo a řekla: „Děkuju za všechno.“ Ale v jejích očích nebylo nic – žádná radost ani vděk.

Cestou domů jsme mlčeli. Karel řídil a já koukala z okna na ubíhající krajinu. V hlavě mi běžela jediná otázka: Proč? Co jsme udělali špatně? Dali jsme jim všechno – lásku, čas i peníze. A přesto jsme pro ně teď jen povinnost nebo dokonce přítěž.

Dnes sedím u stolu sama a píšu tyto řádky s nadějí, že nejsem jediná matka v Česku, která cítí stejnou bolest a prázdnotu. Možná jste to zažili taky – tu chvíli, kdy zjistíte, že vaše děti už vás nepotřebují… nebo možná ani nechtějí.

Říkám si: Je chyba v nás? Nebo je dnešní doba opravdu taková? Zasloužíme si po tom všem takové pohrdání? Co byste udělali vy na mém místě?