Když se svět zhroutí: Příběh Hany Novotné a jejího boje s rakovinou

„Paní Novotná, je mi to líto, ale našli jsme nádor.“ Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Seděla jsem v ordinaci na onkologii v Motole, ruce se mi třásly a v krku mi vyschlo. Můj muž Petr seděl vedle mě, stiskl mi ruku, ale jeho pohled byl prázdný. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Ještě před týdnem jsem běhala po bytě, vařila dětem snídani a nadávala na rozbité topení. Teď jsem měla v hlavě jen jedno slovo – rakovina. Všechno ostatní se rozplynulo. „Musíme začít s léčbou co nejdřív,“ pokračoval lékař. „Bude to náročné, ale nejste na to sama.“

Cestou domů jsme mlčeli. Petr řídil a já sledovala kapky deště stékající po okně. Hlavou mi běžely otázky: Co bude s dětmi? Jak to zvládnu? Proč zrovna já? Když jsme dorazili domů, čekaly na nás naše dvě děti – Anička a Tomášek. „Mami, proč jsi tak smutná?“ zeptala se Anička a já poprvé v životě nevěděla, co odpovědět.

První týdny byly peklo. Chemoterapie mě vyčerpávala, ztrácela jsem vlasy i chuť k jídlu. Petr se snažil pomáhat, ale často utíkal do práce nebo za kamarády. Cítila jsem se sama. Moje máma mi volala každý den, ale její věčné rady „musíš být silná“ mě spíš rozčilovaly. Nikdo nechápal, jaké to je – probouzet se s pocitem, že možná neuvidím své děti vyrůstat.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku mezi Petrem a jeho matkou v kuchyni. „Petře, musíš být Haně oporou! Nemůžeš ji teď nechat samotnou,“ říkala mušeptem jeho máma. „Já vím, mami, ale já to taky nezvládám! Bojím se o ni… o nás všechny,“ odpověděl Petr zlomeným hlasem. Poprvé jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo trpí.

Dny plynuly a já začala chodit na skupinová setkání pacientů s rakovinou. Tam jsem potkala Janu, která bojovala s podobnou diagnózou. Povídaly jsme si o strachu ze smrti, o dětech, o tom, jak se změnil náš vztah k životu. „Víš, Hani, já už se nebojím umřít. Bojím se jen toho, že tu po mně zůstane prázdno,“ řekla mi jednou Jana a já jí rozuměla víc než komukoliv jinému.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Děti říkaly, že umřeš,“ vzlykala a objala mě kolem krku. Srdce mi pukalo bolestí. „Neboj se, zlatíčko, budu bojovat,“ šeptala jsem jí do vlasů a poprvé jsem si dovolila plakat před svými dětmi.

Petr se začal měnit. Přestal utíkat a začal být doma víc. Vařil večeře, pomáhal dětem s úkoly a večer mě držel za ruku, když jsem nemohla spát. Jednou v noci mi řekl: „Hani, já tě nechci ztratit. Ale i kdyby… chci být s tebou do poslední chvíle.“ V tu chvíli jsem pochopila, že i když je nemoc strašná, dokáže lidi spojit víc než cokoliv jiného.

Léčba byla dlouhá a bolestivá. Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Ale vždycky jsem si vzpomněla na Aničku a Tomáška – na jejich smích, na jejich malé ruce v mých dlaních. Kvůli nim jsem bojovala dál.

Po půl roce mi lékař oznámil: „Nádor je pryč.“ Rozplakala jsem se štěstím i úlevou. Ale věděla jsem, že nic už nebude jako dřív. Zůstaly jizvy – na těle i na duši.

Dnes už zase vařím snídani dětem a nadávám na rozbité topení. Ale každý den děkuji za to, že tu ještě jsem. Že můžu obejmout své děti a políbit Petra na tvář.

Někdy přemýšlím: Proč právě já přežila? Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat i tehdy, když už nezbývá naděje?