Unavená z manželovy lenosti: Příběh Jany a Tomáše

„Tomáši, už zase jsi celý den neudělal vůbec nic! Já přijdu z práce, nakoupím, uvařím, uklidím… a ty? Jenom sedíš u televize!“ křičím na něj, zatímco házím tašku s nákupem na kuchyňský stůl. V očích mě pálí slzy vzteku i zoufalství. Tomáš ani nezvedne hlavu od obrazovky, jen něco zamumlá o tom, že měl těžký den. Těžký den? On, který už půl roku nepracuje a celé dny tráví v teplákách na gauči?

Když jsme se před osmi lety brali, byl úplně jiný. Pracoval jako projektant ve stavební firmě, byl plný energie a plánů. Já tehdy nastoupila do školky jako učitelka a byla jsem šťastná, že mám vedle sebe muže, který mě podporuje a rozesmívá. „Jani, nemusíš se honit kvůli penězům. Já to zvládnu,“ říkával mi často. A já mu věřila. Peníze nikdy nebyly problém – Tomáš vydělával dost na to, abychom si mohli dovolit malý byt v Brně, dovolenou u moře i občasné večeře v restauraci.

Jenže pak přišla pandemie a Tomášova firma zkrachovala. Ze začátku jsem ho utěšovala: „To zvládneme, lásko. Najdeš si něco jiného.“ On ale začal být čím dál víc uzavřený do sebe. Dny trávil na internetu nebo u televize, odmítal chodit ven, nechtěl se bavit s přáteli. „Proč bych měl hledat práci? Stejně je všechno na nic,“ říkal mi pořád dokola.

Zpočátku jsem byla trpělivá. Chápala jsem, že je to pro něj těžké. Ale když už to trvalo několik měsíců a Tomáš pořád jen sliboval, že „příští týden určitě něco najde“, začala jsem být zoufalá. Musela jsem vzít víc hodin ve školce, abychom vůbec vyšli s penězi. Přestali jsme chodit na večeře, dovolenou jsme zrušili. A Tomáš? Ten se jen víc uzavíral do sebe.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, jak zaplatíme nájem. „Jani, proč jsi tak nervózní?“ zeptal se mě Tomáš s nevinným výrazem ve tváři. „Protože mám pocit, že všechno je jen na mně! Ty už nejsi ten muž, kterého jsem si brala!“ vybuchla jsem.

Následovalo ticho. Dlouhé, dusivé ticho. Pak Tomáš vstal a odešel do ložnice. Ten večer jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Přestali jsme se smát, přestali jsme spolu plánovat budoucnost. Každý den byl stejný – já pracovala do úmoru, Tomáš přežíval ze dne na den. Moje máma mi jednou po telefonu řekla: „Janičko, nemůžeš to všechno táhnout sama. Musíš si s ním promluvit.“ Ale jak? Když už jsme spolu skoro nemluvili?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a našla Tomáše spícího na gauči mezi prázdnými talíři a hrnky od kávy. V tu chvíli mi došlo, že takhle už dál nemůžu. Sedla jsem si vedle něj a čekala, až se probudí.

„Tomáši,“ začala jsem tiše, „já už tohle nezvládám. Potřebuju tě zpátky. Potřebuju toho muže, kterého jsem si vzala.“

Tomáš se na mě podíval unavenýma očima. „Já nevím, jestli to ještě dokážu…“

„Musíš to aspoň zkusit! Kvůli nám oběma! Kvůli tomu všemu, co jsme spolu prožili!“

Poprvé po dlouhé době jsem v jeho očích zahlédla stín toho starého Tomáše – toho, který mě vždycky dokázal rozesmát i v nejhorších chvílích.

Začali jsme spolu chodit na procházky do parku, povídali si o všedních věcech i o tom, co nás trápí. Tomáš začal chodit na pohovory – sice neúspěšně, ale aspoň něco dělal. Já se snažila být trpělivější a víc ho podporovat.

Ale nebylo to jednoduché. Každý den byl boj – s jeho únavou, s mojí frustrací, s nejistotou ohledně budoucnosti. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát a odejít. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili.

Jednou večer jsme seděli u stolu a pili čaj. „Jani,“ řekl Tomáš tiše, „já vím, že jsem tě zklamal. Ale bojím se… bojím se selhání.“

Vzala jsem ho za ruku: „Já se taky bojím. Ale pokud budeme bojovat spolu, možná to zvládneme.“

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli se Tomáš někdy vrátí úplně zpátky nebo jestli naše manželství přežije další krizi. Ale jedno vím jistě – někdy je potřeba říct nahlas pravdu a nebát se změny.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás táhne rodinu sama a bojí se přiznat vlastní slabost? Co byste udělali vy na mém místě?