Když máma zavolala kvůli rodinné návštěvě, mohla jsem mlčet. Ale tentokrát jsem zvolila jinak.

„Jano, přijedeš na víkend? Táta už se tě nemůže dočkat a babička upekla tvůj oblíbený makovec.“ Mámin hlas zněl v telefonu naléhavěji než obvykle. Seděla jsem v přeplněné tramvaji číslo 22, kolem mě šuměl život a já cítila, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. Věděla jsem, co bych měla říct – že samozřejmě přijedu, že se těším, že venkov je přece nejlepší místo na světě. Ale tentokrát jsem to nedokázala.

„Mami… já nevím. Mám toho v práci hodně a…“ zarazila jsem se. Proč zase lžu? Proč pořád předstírám, že mi chybí vůně hnoje a ranní vstávání ke slepicím?

„Jano, vždyť už jsi tu nebyla tři měsíce! Všichni se na tebe těšíme. A potřebuju pomoct s bramborama,“ pokračovala máma a já slyšela v jejím hlase únavu i výčitku.

Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, já… já už to tam prostě nezvládám. Ten klid, ta samota… Já v tom necítím domov. Je mi to líto.“

Na druhém konci bylo ticho. Takové to ticho, které je horší než křik. Pak máma ztišeně řekla: „Takže už nejsme tvoje rodina?“

„To není pravda! Jen… prostě jsem jiná. Praha je pro mě domov. Tady mám práci, kamarády, život.“

„A my jsme co? Jen povinnost?“

Slzy mi vyhrkly do očí. „Ne… jenom…“

„Tak víš co? Dělej si, co chceš. Ale až budeš potřebovat pomoc ty, tak si vzpomeň na tu svoji Prahu!“ Máma zavěsila.

Seděla jsem tam s mobilem v ruce a cítila se jako nejhorší dcera na světě. Kolem mě lidé vystupovali a nastupovali, ale já byla najednou úplně sama.

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Lenka si mě několikrát starostlivě prohlížela. „Jani, jsi v pohodě?“ zeptala se při obědě.

„Pohádala jsem se s mámou,“ přiznala jsem tiše.

Lenka se pousmála: „To je normální. Já se s tou svojí hádám pořád. Ale stejně bych za ní dala ruku do ohně.“

„Jenže já… já mám pocit, že už tam nepatřím. Že když přijedu na vesnici, dusím se tam. Všichni čekají, že budu stejná jako oni – že budu milovat pole a krávy a domácí klobásy. Ale já chci do divadla, na výstavu, na kafe s kamarádkama…“

Lenka pokrčila rameny: „To je normální. Ale rodina je rodina.“

Celý týden jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Máma mi nevolala a já jí taky ne. Táta mi poslal jen krátkou SMS: „Ahoj Janičko, doufám, že jsi v pořádku.“ Odpověděla jsem stroze: „Jsem. Děkuju.“

V pátek večer jsem seděla sama v bytě na Žižkově a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. Najednou mi přišla zpráva od bratra Petra: „Máš u nás doma pořád pokoj. Máma je naštvaná, ale chybíš jí.“

Nevydržela jsem to a zavolala mu.

„Petře… co mám dělat? Já už tam fakt nemůžu jezdit každý měsíc a tvářit se, že mě baví okopávat záhony.“

Petr se zasmál: „To nikdo nebaví! Ale máma to bere jako důkaz lásky. Víš přece, jaká je.“

„Ale proč musím pořád něco dokazovat? Proč nestačí, že je mám ráda?“

Petr chvíli mlčel. „Protože ona má strach, že ji opustíš. Že když nebudeš jezdit domů, zapomeneš na nás.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet.

V sobotu ráno mi přišla další zpráva od mámy: „Brambory zvládnu sama. Ale kdybys chtěla přijet jen tak… dveře jsou otevřené.“

Seděla jsem dlouho nad tím textem a nevěděla, co odpovědět.

Nakonec jsem si sbalila batoh a vyrazila na nádraží. Ve vlaku do Humpolce jsem přemýšlela o tom, proč je tak těžké být upřímná k vlastní rodině. Proč mám pocit viny za to, že chci žít jinak?

Když jsem vystoupila na nádraží, dýchl na mě ten známý venkovský vzduch – směs hnoje, trávy a něčeho dávno zapomenutého. Máma stála u auta a tvářila se přísně.

„Ahoj,“ řekla jsem nejistě.

„Ahoj,“ odpověděla suše.

Cesta domů byla tichá. Doma mě čekal makovec na stole a táta s Petrem v garáži.

Večer jsme seděli všichni u stolu. Máma najednou položila vidličku a podívala se na mě: „Jano, proč jsi nám to nikdy neřekla? Že tě to tu dusí?“

Vzlykla jsem: „Protože jsem nechtěla zklamat vás ani sebe.“

Máma si povzdechla: „My jsme tě nikdy nechtěli držet násilím doma. Jen jsme chtěli vědět, že ti na nás záleží.“

Pod stolem mě Petr chytil za ruku.

Ten večer jsme si poprvé po letech opravdu povídali – o tom, co kdo chce od života, o snech i strachu ze samoty.

Když jsem druhý den odjížděla zpátky do Prahy, máma mě objala pevněji než kdy dřív.

Dnes už vím, že domov není místo – je to vztah k lidem, kteří mě milují navzdory všemu.

Někdy si ale říkám: Proč je tak těžké být upřímný právě k těm nejbližším? A kolik pravdy naše rodiny vlastně unesou?