„Maminka pláče, protože ji nechci nechat o sebe pečovat“: Jak její přehnaná ochrana nás oba poškozuje
„Maminka pláče, protože ji nechci nechat o sebe pečovat“: Jak její přehnaná ochrana nás oba poškozuje
Od chvíle, kdy jsem začal chodit a mluvit, byla moje maminka, Jana, mým stínem. Její přítomnost byla stálá a její zapojení do mého života přehnané. Vybrala si kreslené filmy, které jsem sledoval, hračky, s kterými jsem si hrál, a dokonce i děti, se kterými bych se měl kamarádit. Jak jsem rostl, její sevření se neuvolnilo; naopak se zpřísnilo.
Když mi bylo asi deset, přišel jsem domů ze školy a našel na posteli novou sadu akčních figurek. Byly to nejnovější a nejpopulárnější, ale já jsem si je nevyžádal. Maminka si všimla, že si s podobnými hračkami hraji u kamaráda Jakuba, a rozhodla, že bych měl mít tu nejlepší sadu. Pro jakékoli dítě by to mohlo znít jako sen, ale pro mě to bylo další připomenutí, že moje volby nejsou opravdu moje.
Na střední škole se situace zhoršila. Maminka by stála na okraji hřiště během mých fotbalových tréninků, hlasitě fandila, někdy dokonce dirigovala mě, jako by trenér nebyl přítomen. Jednou se pohádala s trenérem Pavlem o to, že mě nedává dost hrát, což způsobilo scénu, která bavila mé spoluhráče týdny. Miloval jsem fotbal, ale začal jsem se bát každého tréninku a zápasu.
Střední škola přinesla nové výzvy. Maminka vybírala mé kurzy, mluvila s učiteli o mých úkolech a kdyby mohla, seděla by se mnou ve třídě. Začal jsem se bránit, trval na tom, abych si mohl vybírat sám. Vybral jsem si kurz grafického designu místo pokročilé matematiky, kterou chtěla ona. Byl to můj první skutečný akt vzpoury a cítil jsem se dobře, i když to bylo malé vítězství.
Ale s každým krokem, který jsem udělal směrem k nezávislosti, to maminka brala jako osobní útok. Nedokázala pochopit, proč nechci, aby mi vybírala oblečení na maturitní ples, nebo proč se jí neptám na přihlášky na vysokou školu. „Jen se snažím pomoci,“ říkala se slzami v očích. „Proč mi nedovolíš o tebe pečovat?“
Naše hádky byly častější a intenzivnější. Cítil jsem se vinný, že ji dělám smutnou, ale její láska mě dusila. Nebyla to péče; byla to kontrola. Když jsem si vybral vysokou školu v jiném kraji, byla zdrcená. Viděla to jako zradu, nikoli jako úspěch.
Den, kdy jsem odjížděl na vysokou školu, maminka nepřišla se mnou rozloučit. Zůstala ve svém pokoji a plakala. Táta řekl, že má pocit, že ji opouštím. Rozuměl jsem její bolesti, ale také jsem věděl, že potřebuji žít svůj vlastní život. Potřebuji dělat své vlastní chyby, vybírat si svou vlastní cestu.
Nyní, když sedím ve svém studentském pokoji, daleko od domova, cítím směs úlevy a smutku. Chybí mi, ale také se bojím vrátit. Naše vztahy jsou na pokraji, poškozené lety její dobře míněné, ale dusivé lásky. Zajímá mě, jestli najdeme způsob, jak to napravit, jak znovu definovat, co to znamená o sebe navzájem pečovat.
Když se dívám do budoucnosti, jsem plný naděje, ale realistický. Vím, že uzdravení nemusí přijít snadno ani brzy. A možná nikdy nepřijde vůbec.