Karma mezi regály: Příběh z českého supermarketu

„To snad nemyslíš vážně, Pavle!“ vyhrkla jsem nahlas, až se po mně otočila paní u regálu s jogurty. Stála jsem v přeplněném supermarketu na Smíchově, v ruce košík přetékající nákupem na víkend a v hlavě mi hučelo. Můj manžel Pavel, vždycky tak klidný, právě nechal předběhnout do fronty u pokladny nějakou mladou ženu s dítětem. „Vždyť už tu čekáme deset minut!“ sykla jsem na něj šeptem, ale on jen pokrčil rameny a usmál se na tu cizí paní.

„Má dítě, Lenko, nech ji projít,“ odpověděl mi tiše, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jenže já už byla na pokraji svých sil. Celý týden v práci byl peklo – šéfová mi dala další projekt navíc, děti doma zlobily a Pavel poslední dobou jen mlčel nebo koukal do mobilu. A teď ještě tohle.

„To je pořád dokola,“ zašeptala jsem si pro sebe. „Všichni si myslí, že si můžou dělat, co chtějí.“

Paní s dítětem prošla, poděkovala Pavlovi a mně ani nepohlédla do očí. V tu chvíli jsem měla chuť vybuchnout. Ale místo toho jsem zatnula zuby a začala vykládat nákup na pás. Vedle mě stála starší paní s šedivými vlasy a upřeně mě pozorovala. „To je dneska mládež,“ zamumlala směrem ke mně. „Nikdo už nezná slušnost.“

Pavel se tvářil, že ji neslyší. Já jsem se cítila jako mezi dvěma mlýnskými kameny – naštvaná na něj i na celý svět. Když jsme konečně zaplatili a vyšli ven, pršelo. Samozřejmě.

„Proč jsi ji pustil?“ vyjela jsem na Pavla hned za dveřmi. „Vždyť jsme tu byli první!“

Pavel se zastavil a podíval se na mě tím svým klidným pohledem, který mě vždycky dokázal vytočit ještě víc. „Lenko, někdy je lepší být laskavý než mít pravdu.“

„A co já? Kdo bude laskavý ke mně?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Lidé kolem nás spěchali s deštníky, nikdo si nás nevšímal. Jenže pro mě se v tu chvíli zastavil čas.

Pavel mlčel. Mlčel tak dlouho, až mi to přišlo nesnesitelné. „Víš co?“ řekla jsem nakonec tišeji. „Já už toho mám dost.“

Cestou domů jsme nepromluvili ani slovo. Doma jsem se zavřela v ložnici a pustila si rádio nahlas, abych neslyšela Pavlovo tiché šourání po bytě. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se sem dostali – kdy jsme přestali být tým? Kdy se z nás stali dva cizinci, kteří spolu chodí nakupovat jen proto, že to tak dělají všichni?

Večer přišel Pavel za mnou do ložnice s hrnkem čaje. Položil ho na noční stolek a sedl si ke mně na postel.

„Lenko…“ začal opatrně.

„Nechci teď mluvit,“ přerušila jsem ho.

Chvíli bylo ticho.

„Víš,“ řekl pak tiše, „dneska v obchodě… ta paní… byla moje bývalá spolužačka ze základky. Poznal jsem ji podle hlasu. Vím, že to není omluva, ale… chtěl jsem jí pomoct.“

Zamrkala jsem překvapením. „Proč jsi mi to neřekl?“

Pokrčil rameny. „Nechtěl jsem dělat scénu před lidmi.“

Najednou mi došlo, že celý den řeším jen sebe – svoje křivdy, svoje pocity nespravedlnosti – a vůbec nevnímám Pavla jako člověka s vlastními důvody a bolestmi.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

Pavel se usmál tím svým smutným úsměvem. „Já taky.“

Seděli jsme tam dlouho potichu. Venku bubnoval déšť do parapetu a já přemýšlela o tom, jak snadno člověk sklouzne k tomu vidět svět jen černobíle – kdo je v právu a kdo ne, kdo je oběť a kdo viník.

Druhý den ráno jsme šli společně na trh pro čerstvou zeleninu. Cestou jsme potkali tu stejnou paní s dítětem – tentokrát sama bez Pavlova zásahu stála trpělivě ve frontě a usmála se na mě.

„Děkuju za včerejšek,“ řekla tiše.

A já pochopila, že někdy karma opravdu funguje – ale ne tak, jak bychom čekali.

Možná je spravedlnost v tom, že každý dostane příležitost být laskavý i pochopený. Možná bychom měli častěji hledat důvody místo viníků.

Co myslíte vy? Kdy jste naposledy museli spolknout vlastní hrdost kvůli něčí laskavosti? A stálo to za to?