Když láska bolí: Příběh ženy, kterou manžel zesměšňoval

„Podívej se na sebe, Aleno! To tričko ti zase visí jako pytel na brambory. Ty snad nikdy nebudeš vypadat jako ženská,“ ozvalo se z kuchyně, zatímco jsem se snažila připravit večeři. Ruce se mi třásly, když jsem krájela cibuli, a slzy, které mi stékaly po tváři, nebyly jen z té cibule.

Můj manžel Petr byl kdysi mužem, do kterého jsem se zamilovala pro jeho smysl pro humor. Jenže ten humor se časem obrátil proti mně. Každý den jsem byla terčem jeho vtipů – před dětmi, před kamarády, dokonce i před jeho rodiči. „Alena zase spálila řízky! To je u nás tradice,“ smál se na rodinné oslavě a všichni se přidali. Jen já jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

Pamatuji si, jak jsme spolu začínali. Byli jsme mladí, plní snů. Petr mě obdivoval za to, jak jsem upřímná a citlivá. „Jsi moje sluníčko,“ říkával mi. Ale po svatbě se něco změnilo. Nejprve to byly drobné poznámky – že jsem moc citlivá, že všechno moc řeším. Pak přišly vtipy na můj účet. „Alena a její slavné diety! Zase vydrží maximálně do středy,“ smál se u stolu a já cítila, jak mi rudnou tváře.

Jednou večer, když děti spaly, jsem sebrala odvahu a řekla mu: „Petře, proč si ze mě pořád děláš legraci? Bolí mě to.“ On jen mávl rukou: „Ale prosím tě, vždyť je to sranda. Ty jsi hrozně přecitlivělá.“

Začala jsem o sobě pochybovat. Možná má pravdu, říkala jsem si. Možná jsem opravdu moc slabá. Ale pak jsem si všimla, že i děti začaly opakovat jeho vtipy. „Mami, ty jsi fakt nemehlo,“ řekl mi jednou syn Honzík, když mi upadl talíř. V tu chvíli mě bodlo u srdce víc než kdy jindy.

Moje kamarádka Jana si toho všimla. „Aleno, proč si to necháš líbit? Vždyť tě to ničí,“ ptala se mě jednou na kávě v kavárně na náměstí. Jenže co jsem jí měla říct? Že mám strach být sama? Že nevím, kde bych začala? Že pořád doufám, že se Petr změní?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Petra v obýváku s jeho bratrem Radkem. „Víš, ona Alena je hodná holka, ale prostě není moc chytrá. Vždycky všechno zkazí.“ Radek se smál a já stála za dveřmi jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že to není jen humor – že mě Petr vlastně vůbec nerespektuje.

Začala jsem být nervózní z každého společného večera. Před návštěvami jsem byla ve stresu – co zase řekne? Jak mě tentokrát poníží? Jednou na oslavě u jeho rodičů mi před všemi řekl: „Alena neumí ani pořádně zaparkovat auto. Když jedeš s ní, tak si radši připrav helmu.“ Všichni se smáli a já měla chuť utéct.

Moje maminka si toho všimla: „Alenko, ty jsi nějaká pohublá a unavená. Děje se něco?“ Jenže já nechtěla nikoho zatěžovat svými problémy. Vždyť přece máme krásný dům, dvě zdravé děti… Co bych si ještě přála?

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Proč mě Petr takhle shazuje? Je to moje vina? Nebo je nešťastný on sám? Začala jsem hledat odpovědi – četla jsem články o psychickém násilí v rodině, mluvila s psycholožkou na krizové lince.

Jednoho dne přišel zlom. Bylo to na školní besídce naší dcery Klárky. Když vystupovala na pódiu a zakopla o kabel, Petr hlasitě pronesl: „No jo, po mamince!“ Lidé kolem nás se rozpačitě usmáli a já viděla v Klárčiných očích slzy.

Doma jsem ho konfrontovala: „Petře, už toho mám dost! Tvoje vtipy ničí nejen mě, ale i naše děti.“ On poprvé znejistěl: „Ale já… já to tak nemyslel.“

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala sílu postavit se za sebe. Dětem jsem vysvětlila, že není správné si z někoho dělat legraci takovým způsobem. Petr se nejdřív urazil a několik dní se mnou nemluvil. Ale pak přišel a řekl: „Možná máš pravdu. Já… já nevím proč to dělám.“

Nebylo to jednoduché. Trvalo měsíce, než jsme spolu dokázali mluvit bez posměšků a výčitek. Někdy mám pocit, že je to boj s větrnými mlýny. Ale už vím jedno – nesmím dovolit nikomu, ani vlastnímu manželovi, aby mě ponižoval.

Dnes už vím, že láska není o tom snášet bolest a posměch. Je o respektu a podpoře. A i když je těžké udělat první krok ke změně, stojí to za to.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké říct dost těm, které milujeme? A kolik žen kolem nás prožívá totéž – jen o tom mlčí?