Za každou cenu: Příběh rodiny Novotných a jejich statku
„To nemůžeš myslet vážně, Petře! Šedesát milionů korun! Víš, co bys za to mohl mít?“ křičela na mě sestra Jana, zatímco v kuchyni bouchala hrncem o stůl. Venku za oknem se stmívalo a já cítil, jak se mi potí ruce. Všichni seděli kolem stolu – máma, táta, Jana i můj mladší bratr Tomáš. Vzduch byl hustý napětím.
„Vím přesně, co bych za to mohl mít,“ odpověděl jsem tiše. „Ale taky vím, co bych ztratil.“
Táta se na mě podíval svýma unavenýma očima. „Petře, tohle je naše půda. Děda ji obdělával, když ještě nebyla elektřina. Já jsem tu vyrůstal. Ale dneska je jiná doba. Všichni odcházejí do města, pole leží ladem… Možná je čas pustit to dál.“
„A komu?“ skočila mu do řeči máma. „Těm developerům z Prahy? Aby tu postavili další satelit? Aby nám sem jezdili cizí lidi na víkendy a my už nikdy neviděli západ slunce nad naším polem?“
Tomáš mlčel. Věděl jsem, že by nejradši utekl do svého pokoje a pustil si počítač. Ale tentokrát zůstal. Možná proto, že i on cítil, že se rozhoduje o něčem větším než jen o penězích.
V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s tátou sázeli brambory, jak jsme s Janou běhali po louce a hráli si na schovávanou mezi balíky sena. Jak jsme s mámou pekli chleba v peci, kterou postavil děda. Všechno tohle by zmizelo.
„Petře,“ ozvala se znovu Jana, tentokrát tišeji. „Já chápu, že máš k tomu místu vztah. Ale podívej se na nás. Táta má bolavá záda, máma už sotva zvládá zahradu. Ty dřeš od rána do večera a stejně sotva vyjdeme s penězi. Tomáš chce studovat v Brně – kde na to vezmeme? Tohle je šance začít znovu.“
Podíval jsem se na ni a v očích jí viděl slzy. Věděl jsem, že má pravdu. Ale zároveň jsem cítil, že kdybychom prodali statek, ztratíme něco nenahraditelného.
„A co sousedi?“ zeptal jsem se najednou. „Co paní Hrdličková, která k nám chodí pro mléko? Co starý pan Dvořák, který nám každý rok pomáhá se senem? Co děti z vesnice, které si tu hrají? Myslíte, že jim bude líp mezi betonem a parkovištěm?“
V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadla sousedka Hrdličková. „Slyšela jsem… prý chcete prodat!“ lapala po dechu.
„Ještě jsme se nerozhodli,“ odpověděl jsem.
„Prosím vás, Petře… Neprodávejte! Tohle je poslední místo ve vsi, kde to ještě voní po trávě a po domově. Když to prodáte… už nikdy to nebude stejné.“
Podíval jsem se na rodinu. Všichni mlčeli. Najednou jsem věděl, co musím udělat.
Druhý den ráno jsem zavolal panu Malíkovi z developerské firmy.
„Dobrý den, pane Novotný! Už jste se rozhodl?“ ozvalo se v telefonu.
„Ano,“ řekl jsem pevně. „Neprodáme.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „To je škoda… Ale rozumím vám.“
Když jsem to oznámil rodině, Jana brečela vzteky i úlevou zároveň. Táta mě objal tak silně, až mi zapraskaly žebra.
Za pár dní přišli sousedi – přinesli koláče a slivovici. Nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě u našeho stolu. Pan Dvořák mi podal ruku: „Udělals dobře, chlapče. Peníze jsou fajn, ale domov si za ně nekoupíš.“
Ale život šel dál – práce bylo pořád dost a peněz málo. Tomáš nakonec dostal stipendium a odjel do Brna studovat informatiku. Jana si našla práci v nedalekém městě a domů jezdila jen na víkendy. Táta s mámou stárli a já cítil tíhu odpovědnosti čím dál víc.
Někdy večer sedím na zápraží a dívám se na pole zalitá oranžovým světlem zapadajícího slunce. Přemýšlím, jestli jsem udělal správně – jestli má smysl držet se tradic v době, kdy všichni ostatní utíkají za lepším životem do města.
Ale pak přijde sousedka Hrdličková s čerstvým tvarohem nebo děti z vesnice přiběhnou pro jablka ze sadu a já vím, že aspoň pro ně to smysl má.
Možná jsme přišli o miliony, ale neztratili jsme sami sebe.
A tak se ptám: Co byste udělali vy? Má ještě dneska smysl bojovat za domov – nebo už jsou tyhle hodnoty jenom vzpomínkou na minulost?