Jednoduchá svatba, velké drama: Když tchyně rozhoduje za nás

„Tohle je tvoje svatba, nebo moje?“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak paní Věra – moje budoucí tchyně – zvedá hlas v kuchyni. Bylo to poprvé, co jsem se jí postavila. Seděla u stolu s Jakubem a jeho dvěma nevlastními sestrami, Lenkou a Martinou, a rozebírala seznam hostů. Já stála ve dveřích, ruce sevřené v pěst, srdce mi bušilo až v krku.

„Jano, já jen chci, aby to bylo důstojné! Vždyť to je jediná svatba v rodině za posledních deset let!“ odsekla Věra a upřela na mě pohled, který by dokázal rozpustit led. Lenka protočila oči a Martina se schovala za mobil.

„Ale my jsme se s Jakubem rozhodli pro malou svatbu. Chceme investovat do bytu, ne do hostiny pro padesát lidí,“ snažila jsem se zůstat klidná. Jakub mlčel. Věděl, že je mezi dvěma mlýnskými kameny.

Byt po babičce byl starý, ale měl duši. Když jsme tam poprvé přišli, voněl po levanduli a starých knihách. Bylo jasné, že potřebuje novou koupelnu, kuchyň i podlahy. S Jakubem jsme si spočítali každou korunu. Svatba měla být jednoduchá – obřad na radnici, oběd pro nejbližší rodinu a pak posezení na zahradě.

Jenže Věra měla jiný plán. Chtěla velkou oslavu v kulturním domě v jejich vesnici u Kolína, kde by se sešla celá rozvětvená rodina i sousedé. A hlavně – chtěla, aby její dcery byly družičky a měly hlavní slovo při organizaci.

„Jano, vždyť Lenka i Martina jsou tvoje budoucí švagrové! To je přece normální, že budou u toho,“ naléhala Věra.

Lenka se na mě usmála tím svým povýšeným úsměvem: „My už máme vybrané šaty! A taky jsme domluvily kapelu.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Nikdo se mě nezeptal,“ zašeptala jsem.

Jakub konečně promluvil: „Mami, my jsme s Janou chtěli něco jiného. Nechceme velkou svatbu.“

Věra se zatvářila dotčeně: „Takže já už nejsem tvoje rodina? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“

Tohle byla její oblíbená karta. Po smrti babičky se o Jakuba starala sama. Všichni jí to připomínali – i on sám. Měla pocit, že má právo rozhodovat o jeho životě.

Ten večer jsme s Jakubem seděli na gauči v našem rozestavěném bytě. „Co budeme dělat?“ zeptal se tiše.

„Já nevím,“ přiznala jsem. „Ale nechci začínat společný život tím, že ustoupíme ve všem.“

Další dny byly plné napětí. Věra mi volala do práce, posílala mi odkazy na svatební salóny a cateringy. Lenka s Martinou mi psaly zprávy o tom, jaké barvy by měly být na výzdobu a jaký dort by byl nejlepší.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Jakuba sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Mám pocit, že už to není naše svatba,“ řekl zlomeně.

„Musíme si stát za svým,“ řekla jsem rozhodněji, než jsem se cítila.

Rozhodli jsme se pozvat Věru na kávu do našeho bytu. Chtěli jsme jí ukázat, jak moc potřebujeme peníze na rekonstrukci – ukázali jsme jí popraskané zdi, starou vanu i kuchyňskou linku z osmdesátých let.

„Věro,“ začala jsem opatrně, „my opravdu nemáme peníze na velkou svatbu. Chceme si tu vybudovat domov.“

Věra se rozhlédla po bytě a zamračila se: „Tohle všechno zvládnete časem. Ale svatba je jen jednou za život!“

Jakub ji vzal za ruku: „Mami, prosím tě. Chci být šťastný s Janou. Nechci začínat manželství hádkami.“

Chvíli bylo ticho. Pak Věra vstala a řekla: „Tak si to udělejte po svém. Ale nezapomeňte, kdo vám vždycky pomáhal.“

Odešla bez rozloučení.

Bylo mi úzko. Věděla jsem, že jsme ji zranili. Ale poprvé jsem cítila úlevu – jako bychom si konečně vzali svůj život zpátky.

Svatbu jsme měli malou – jen rodiče, sourozenci a dva kamarádi. Na zahradě jsme grilovali klobásy a pili domácí limonádu. Bylo to krásné a opravdové.

Věra nakonec přišla – přišla pozdě a seděla stranou. Ale když jsme si připíjeli, podívala se na mě a tiše řekla: „Snad budete šťastní.“

Dnes už máme byt opravený a čekáme první dítě. S Věrou máme vztah lepší – možná proto, že jsme si nastavili hranice.

Někdy ale přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině ne? Je správné bojovat za své štěstí i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy?