Stíny nad Vltavou: Příběh Tomáše Novotného

„Tohle už nemá cenu,“ šeptám si do tmy, zatímco se opírám o chladné zábradlí Karlova mostu. V dálce slyším tramvaj, jak skřípe po kolejích na Malostranské. Pražský vzduch je těžký a vlhký, kapky deště mi stékají po tváři a já nevím, jestli jsou to slzy nebo voda. V hlavě mi zní slova mé bývalé ženy: „Tomáši, už to mezi námi nefunguje. Potřebuju začít znovu.“

Bylo to před třemi měsíci. Přijdu domů z práce – tehdy jsem ještě měl práci v bance na Pankráci – a najdu Lenku sedět na gauči s kufrem u nohou. „Promiň,“ řekla jen tiše a já věděl, že je konec. Děti byly u babičky v Plzni, takže jsme mohli mluvit otevřeně. „Je to kvůli někomu jinému?“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou, ale poznal jsem, že lže. Když odešla, zůstala po ní jen vůně jejího parfému a prázdno, které se nedalo ničím zaplnit.

V práci jsem začal dělat chyby. Jednou jsem zapomněl poslat důležitý report a šéfová Jana mě zavolala do kanceláře. „Tomáši, co se s tebou děje? Tohle nejsi ty.“ Jenže já už nevěděl, kdo jsem. O měsíc později přišlo propouštění – prý kvůli restrukturalizaci, ale všichni věděli, že jsem byl první na ráně.

A pak přišla ta největší rána. Táta měl infarkt. Seděl jsem u jeho postele v Motole a držel ho za ruku. „Neboj se o mě, Tome,“ zašeptal a usmál se tím svým klidným způsobem. „Život je krátký, ale krásný. Neztrácej čas lítostí.“ O pár minut později už nedýchal.

Zůstal jsem sám. Máma umřela před lety na rakovinu a sestra žije v Brně, kde má vlastní rodinu a na mě jí nezbývá čas. Děti vidím jednou za čtrnáct dní a pokaždé je těžší před nimi předstírat, že jsem v pořádku.

„Tati, proč jsi smutný?“ zeptala se mě minulý víkend Anička, když jsme byli na Petříně. „Nejsem smutný, jen unavený,“ zalhal jsem jí. Ale ona poznala pravdu – děti vždycky poznají.

Začal jsem chodit po Praze bez cíle. Sedával jsem v kavárně Slavia a pozoroval lidi. Všichni někam spěchali, smáli se, žili. Já byl jen stín mezi nimi. Jednou ke mně přisedl starší pán s knírkem a objednal si kávu. „Můžu?“ zeptal se zdvořile a já jen pokrčil rameny.

„Vypadáte, jako byste nesl celý svět na ramenou,“ řekl po chvíli ticha.

„Možná ho opravdu nesu,“ odpověděl jsem hořce.

Usmál se: „Já jsem kdysi taky přišel o všechno. Manželka odešla s jiným, přišel jsem o práci i byt. Ale víte co? Člověk musí najít něco, pro co má smysl žít.“

„A co jste našel vy?“

„Začal jsem malovat obrazy. Nikdy jsem to neuměl, ale pomohlo mi to přežít.“

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Doma jsem našel starý blok a začal kreslit – nejdřív jen čáry a tvary, pak obličeje svých dětí, otce, dokonce i Lenku. Bylo to neohrabané, ale cítil jsem úlevu.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Lenka.

„Tomáši… můžeme si promluvit?“

Setkali jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Byla nervózní.

„Chtěla jsem ti říct… promiň za všechno. Vím, že jsem ti ublížila.“

„To už je jedno,“ řekl jsem tiše.

„Nechci, abys byl sám,“ dodala.

„Ale já už nejsem ten stejný Tomáš.“

Od té doby jsme spolu začali mluvit víc – kvůli dětem i kvůli sobě. Někdy si říkám, jestli bychom mohli začít znovu, ale pak si vzpomenu na otcova slova: „Neztrácej čas lítostí.“

Jednoho dne mě Anička poprosila: „Tati, nakreslíš mě jako princeznu?“ Seděli jsme spolu u stolu a já kreslil její úsměv. Poprvé po dlouhé době jsem se opravdu usmál.

Dnes stojím na Karlově mostě a dívám se na proudící Vltavu pod sebou. Už nechci utíkat před bolestí ani před sebou samým. Smrt je součást života – stejně jako ztráta a naděje.

Možná nikdy nezapomenu na to, co jsem ztratil. Ale možná právě proto dokážu víc ocenit to, co mám.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné začít znovu i po tolika ranách osudu?