Jitčina odvaha: Útěk z toxického vztahu s Petrem

„To si děláš srandu, Jitko? Zase jsi koupila špatný chleba!“ Petr stál v kuchyni, ruce v bok, zatímco já se sotva držela na nohou. Tašky s nákupem mi klouzaly z prstů, záda bolela po dvanáctihodinové směně na recepci v hotelu. V hlavě mi hučelo a v očích pálily slzy.

„Petr, já už fakt nemůžu. Celý den makám, abychom měli na nájem, a ty…“ hlas se mi zlomil. On mě přerušil: „Jo, makáš, ale stejně nic pořádně neumíš. Kdybych já měl pořádnou práci, nemuseli bychom žít takhle.“

Jenže Petr žádnou práci neměl. Už půl roku byl doma, prý hledal něco pořádného, ale většinu času proseděl u počítače nebo s kamarády v hospodě. Když už si něco našel, vydržel tam sotva týden. Teď měl na krku půjčku od své matky, kterou musel splácet, a tak se na chvíli chytil ve skladu. Ale i tam si stěžoval na všechno možné – šéfa, kolegy, dokonce i na to, že musí vstávat.

Já jsem mezitím tahala domácnost sama. Ráno jsem vstávala dřív než on, abych stihla uvařit kávu a připravit mu snídani – jinak by byl protivný celý den. Po práci jsem běžela do obchodu, vařila večeři a ještě uklízela jeho nepořádek. Když jsem si dovolila říct něco o únavě, vysmál se mi.

Ten večer byl ale jiný. Něco ve mně prasklo. Když jsem položila tašky na stůl a slyšela jeho další výčitku kvůli chlebu, najednou jsem měla pocit, že se dusím. „Proč to vlastně dělám?“ ptala jsem se sama sebe. „Proč pořád ustupuju?“

Petr mezitím pokračoval: „A co bude k večeři? Doufám, že ne zase těstoviny. Už mě to nebaví.“

„Tak si uvař sám,“ vyhrkla jsem poprvé za ty roky nahlas. On na mě vytřeštil oči: „Co jsi to řekla?“

„Slyšel jsi dobře. Já už nemůžu být tvoje služka.“

Chvíli bylo ticho. Pak začal řvát: „Jestli se ti něco nelíbí, můžeš jít! Nikdo tě tu nedrží!“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Najednou jsem věděla, že má pravdu – opravdu mě tu nic nedrží. Jen strach z toho, co bude dál.

Ten večer jsem poprvé od dlouhé doby zavolala své sestře Lence. „Lenko, já už to nevydržím. Potřebuju pomoc,“ šeptala jsem do telefonu.

Lenka přijela během půl hodiny. Když viděla můj stav, objala mě a řekla: „Jitko, pojď ke mně. Aspoň na pár dní.“

Petr seděl v obýváku a tvářil se uraženě. Ani se neobtěžoval přijít se rozloučit.

U Lenky jsem první noc skoro nespala. Hlavou mi běžely všechny ty roky – jak jsem se snažila být dokonalá partnerka, jak jsem omlouvala jeho lenost před kamarádkami i před sebou samotnou. Jak jsem si říkala, že je to jen období, že se to zlepší.

Jenže nezlepšilo.

Ráno mi Lenka udělala čaj a sedla si ke mně ke stolu. „Víš, Jitko,“ začala opatrně, „já tě obdivuju. Vím, že to nebylo jednoduché.“

Rozbrečela jsem se. „Já mám strach… Co když už nikoho nenajdu? Co když zůstanu sama?“

Lenka mě pohladila po ruce: „Radši být sama než s někým, kdo tě ničí.“

Začaly jsme spolu hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze jsou šílené a já měla jen svůj plat recepční. Ale našla jsem malý pokojík v Nuslích. První noc tam byla zvláštní – ticho, žádné výčitky ani hádky. Jen já a moje myšlenky.

Začala jsem chodit na procházky po Vyšehradě a pomalu si zvykala na nový život. Bylo to těžké – občas mi Petr volal nebo psal zprávy plné výčitek a urážek. Někdy jsem měla chuť mu odpovědět nebo se vrátit jen proto, abych nebyla sama.

Ale vždycky jsem si vzpomněla na ten večer v kuchyni – na jeho křik a svůj pocit bezmoci.

Po pár týdnech jsem potkala starou kamarádku Hanku z gymplu. Pozvala mě na kávu a já jí všechno vyprávěla.

„Víš co,“ řekla Hanka zamyšleně, „měla bys být na sebe pyšná. Spousta ženských by to nevydržela.“

Začala jsem chodit do kurzu angličtiny a poprvé po letech měla pocit, že žiju pro sebe.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Vrať se domů. Potřebuju tě.“

Smazala jsem ji bez odpovědi.

Dnes už vím, že odvaha není absence strachu – ale schopnost jednat navzdory němu.

Někdy si večer sednu k oknu svého malého pokoje a přemýšlím: Proč jsme ochotní tolik obětovat pro někoho, kdo si nás neváží? A kolik žen kolem nás žije stejný příběh jako já? Co byste udělali vy na mém místě?