Stíny lásky: Jak jsem překonala rodinné protekce na svatbě své sestry Elišky

„Proč zase já?“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem v kuchyni opatrně skládala talíře na stůl. Z obýváku se ozýval smích – Eliška s Petrem plánovali poslední detaily její svatby. „Tati, myslíš, že bys mohl vést první tanec?“ slyšela jsem její hlas, rozechvělý štěstím. Petr se zasmál: „Samozřejmě, Eliško. Bude mi ctí.“

Zamrazilo mě. Vždycky byla jeho princezna. Já, Jana, jsem byla ta druhá. Ta, která se stará, pomáhá, nikdy moc nevyčnívá. Když nás Michal opustil, bylo mi pět a Elišce tři. Petr přišel do našich životů jako slunce po bouřce. Nikdy jsem necítila, že bych mu nebyla vlastní. Až do teď.

„Jani, můžeš mi podat ten ubrus?“ Eliška se na mě usmála, ale v očích jí hrála netrpělivost. „Jasně,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy. Vždyť je to její den. Proč mě to tak bolí?

Večer jsme seděli všichni u stolu – mamka, Petr, Eliška, její snoubenec Tomáš a já. Povídali si o svatebním dortu, o hostech, o tom, jak bude vypadat slavnostní obřad na zámku v Hluboké. „A kdo povede Elišku k oltáři?“ zeptala se mamka s úsměvem. Petr se podíval na Elišku a pak na mě. „Já bych byl rád… pokud to Eliška chce.“

Eliška kývla a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá ledová voda. Nikdo se nezeptal mě – jestli bych třeba chtěla něco říct, nebo jestli bych chtěla být víc součástí toho všeho. Jen jsem tam seděla jako kulisa.

Noc byla dlouhá. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě Petr učil jezdit na kole, jak mi pomáhal s matematikou, jak mě držel za ruku, když mi bylo smutno. Proč teď mám pocit, že pro něj nejsem dost dobrá?

Ráno před svatbou bylo hektické. Eliška pobíhala po domě v županu a křičela na všechny strany: „Kde mám podvazek? A kdo mi přinesl špatné boty?“ Petr ji uklidňoval: „Neboj se, všechno zvládneme.“ Já mezitím skládala květiny do vázy a snažila se být neviditelná.

Když jsme přijeli na zámek, všichni byli nervózní. Mamka mě objala: „Janičko, jsi v pořádku?“ Přikývla jsem a usmála se. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti.

Obřad začal. Petr vedl Elišku k oltáři a všichni tleskali. Já stála vzadu mezi hosty a snažila se potlačit slzy. Najednou ke mně přišla teta Alena: „Jani, proč nejsi s rodinou vpředu?“ Pokrčila jsem rameny: „Někdo musí hlídat pořádek vzadu.“

Po obřadu přišel Petr za mnou. „Janičko…“ začal nejistě. „Vím, že to pro tebe není jednoduché.“ Podívala jsem se mu do očí – poprvé po dlouhé době opravdu upřímně. „Proč máš Elišku radši?“ vyklouzlo mi ze rtů dřív, než jsem to stihla zastavit.

Petr se zarazil. „To není pravda,“ řekl tiše. „Možná to tak vypadá… Eliška je citlivější, potřebuje víc podpory. Ty jsi vždycky byla silná.“

„Ale i silní někdy potřebují obejmout,“ zašeptala jsem.

Objal mě pevněji než kdy dřív. „Omlouvám se, Jani. Neuvědomil jsem si to.“

Večer na oslavě za mnou přišla Eliška. „Promiň, že jsem tě do všeho tolik netahala,“ řekla upřímně. „Byla jsem zahleděná do sebe.“

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem a poprvé za celý den cítila úlevu.

Když jsme tančili všichni spolu – já, Petr i Eliška – uvědomila jsem si, že rodina není o tom, kdo je první nebo druhý v pořadí lásky. Je o tom být tu jeden pro druhého i ve chvílích, kdy to bolí.

Možná nikdy nebudu Petrova princezna jako Eliška. Ale možná je moje síla právě v tom být tou, která drží rodinu pohromadě.

A tak se ptám: Kolik z nás někdy cítilo, že je až na druhém místě? A co s tím uděláme my sami?