Milovala jsem syna, ale dceru jsem nenáviděla: Boomerang života v české rodině

„Proč jsi zase doma tak pozdě, Kláro? To je ti úplně jedno, že tady na tebe čekám s večeří?“ křičela jsem na dceru hned ve dveřích. Věděla jsem, že sousedka paní Novotná slyší každé moje slovo, ale bylo mi to jedno. Klára jen mlčky položila batoh na zem a šla do svého pokoje. Zatímco můj syn Tomáš, můj milovaný Tomášek, vždycky přišel, objal mě a vyprávěl mi o škole, Klára byla jiná. Uzavřená, tichá, jako by mi nikdy nepatřila.

Možná to začalo už tehdy, když jsem ji poprvé držela v náručí. Nebyla to ta radost, co jsem čekala. Byla jsem unavená, podrážděná a všechno mě bolelo. Když se narodil Tomáš o tři roky později, bylo to jiné – jako by se rozsvítilo slunce. Všichni říkali, že mám krásnou rodinu, ale já věděla, že něco není v pořádku. Manžel Petr si toho všiml. „Viki, proč jsi na Kláru pořád tak tvrdá?“ ptal se mě jednou večer, když děti spaly. „Protože je drzá a nikdy neposlouchá,“ odsekla jsem. „A Tomáš? Ten je zlatý.“

Roky plynuly a já si ani nevšimla, jak moc se Klára vzdaluje. Byla jsem pyšná na Tomášovy úspěchy – medaile ze sportu, samé jedničky. Klára? Ta si četla divné knížky a malovala obrázky, kterým jsem nerozuměla. „Zase ty tvoje čmáranice,“ říkala jsem jí posměšně. „K čemu ti to bude? Najdi si kamarády!“

Jednou přišla domů s pláčem. „Mami, spolužačky se mi smějí,“ šeptala. „A co jsi čekala? Když se neumíš chovat normálně,“ odpověděla jsem bez slitování. Ten večer jsem slyšela, jak tiše pláče za zavřenými dveřmi. Ale místo abych ji objala, šla jsem raději za Tomášem do jeho pokoje.

Moje matka mi kdysi říkala: „Viktorie, děti potřebují lásku stejně.“ Já jí nevěřila. Myslela jsem si, že když budu Kláru tlačit k lepším výkonům a kritizovat ji, vyroste z ní silná žena. Jenže ona se mi vzdalovala čím dál víc.

Když jí bylo sedmnáct, přišla domů s modřinou pod okem. „Co se stalo?“ zeptala jsem se poprvé s opravdovým zájmem. „Nic,“ odpověděla a zavřela se v koupelně. Později jsem zjistila od sousedky, že ji někdo napadl cestou ze školy. Cítila jsem vztek – ale ne na útočníka, spíš na ni. Proč si nedává pozor? Proč není jako Tomáš?

Tomáš mezitím studoval gymnázium a byl hvězdou rodiny. Každý jeho úspěch jsem oslavovala – dorty, oslavy, fotky na Facebooku. Klára? Ta byla pořád někde v koutě.

Jednoho dne přišla domů s dopisem o přijetí na uměleckou školu v Brně. „Mami, vzali mě! Podívej!“ ukazovala mi papír s nadšením v očích. Já jen mávla rukou: „A co z tebe bude? Malířka bez peněz? To je k ničemu.“ Její pohled pohasl.

Petr mi později vyčetl: „Viki, proč ji nikdy nepodpoříš? Vždyť je to tvoje dcera.“ Jenže já už byla zvyklá – Tomáš byl můj středobod světa.

Pak přišel zlom. Tomáš odjel studovat do Prahy a domů volal čím dál méně. Jednou mi řekl: „Mami, mám hodně práce, nemůžu přijet.“ Najednou byl pryč i on.

Klára mezitím odjela do Brna a já zůstala sama s Petrem v našem tichém bytě v Ostravě. Najednou mi chyběla i ta její tichá přítomnost. Začala jsem prohlížet její staré obrázky a četla si její deníky, které nechala pod postelí. Byly plné bolesti a touhy po lásce – po mé lásce.

Jednoho dne jsem jí zavolala: „Kláro, mohla bys přijet domů?“ V telefonu bylo ticho. „Nevím, mami… mám hodně práce.“ Poprvé v životě jsem pocítila strach – strach z toho, že už ji nikdy neuvidím.

Začala jsem chodit po bytě jako tělo bez duše. Petr mě pozoroval a řekl: „Viki, možná je čas přiznat si chybu.“ Ale jak přiznat vlastní selhání? Jak říct vlastní dceři: Odpusť mi?

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Klára – dospělá žena s očima plnýma smutku i síly. „Přišla jsem jen pro pár věcí,“ řekla chladně.

„Kláro… promiň,“ vyhrkla jsem najednou.

Podívala se na mě dlouze: „Mami… já už nic nečekám.“

Zůstala po ní jen vůně parfému a ticho v bytě.

Dnes sedím u okna a dívám se na staré fotky svých dětí. Přemýšlím: Může matka opravdu milovat jedno dítě víc než druhé? A co když si to uvědomí až příliš pozdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě napravit to, co jsme pokazili v minulosti?