Všichni kolem mě to zvládají, jen já ne: Martinova frustrace z manželství

„Proč jsi zase objednala tu drahou dlažbu? Vždyť jsme se domluvili, že už budeme šetřit!“ vyletěl jsem na Lenu hned, jak jsem vešel do kuchyně. Její pohled byl prázdný, unavený, jako by už neměla sílu se hádat. „Martine, chtěla jsem, aby to tady bylo hezké. Pro nás oba. Pro děti, až jednou přijdou…“ Její hlas se zlomil a já cítil, jak ve mně bublá vztek i bezmoc.

Dva roky zpátky jsme si s Lenkou splnili sen – koupili jsme starší dům na okraji Plzně. Hypotéka na třicet let, ale říkali jsme si: „To zvládneme! Všichni kolem to taky dávají.“ Jenže už po pár měsících jsem začal pochybovat. Každý den po práci jsem tahal pytle s cementem, večery trávil hledáním nejlepších řemeslníků a víkendy místo výletů s Lenkou makal na stavbě. Ona mezitím řešila barvy stěn, vybírala kachličky a tapety, a já měl pocit, že žijeme každý v jiném světě.

Do toho přišla smrt její babičky. Lenka byla vždycky citlivá, ale po pohřbu se uzavřela do sebe. Dny proseděla u starých fotek, často brečela a já nevěděl, jak jí pomoct. Místo abychom byli tým, začali jsme se odcizovat. Já měl pocit, že všechno táhnu sám – finance, rekonstrukci, starost o budoucnost. Ona mi vyčítala, že jsem necitlivý a že jí nerozumím.

Jednou večer jsem seděl v obýváku mezi rozestavěnými stěnami a slyšel Lenku telefonovat s její matkou. „Mami, já už nevím… Martin je pořád podrážděný. Všechno je špatně. Možná jsme si toho naložili moc.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěl jsem tam vtrhnout a říct jí, že já to cítím stejně. Ale místo toho jsem zůstal sedět a jen tiše zuřil.

Začal jsem si všímat, jak ostatní páry kolem nás působí spokojeně. Kamarád Petr s Janou mají taky hypotéku, dvě děti a pořád je vidím na Facebooku na výletech nebo u grilu s přáteli. My? My jsme se hádali kvůli každé koruně. Když jsem jednou navrhl, že bychom mohli jet aspoň na víkend pryč, Lenka jen mávla rukou: „A kdo to tady dodělá? Máme tu bordel jak v tanku.“

Jednoho dne přišel zlom. Řemeslníkům se rozbila míchačka a chtěli další peníze. Účet byl skoro prázdný. Seděli jsme s Lenkou u stolu, ona měla v ruce fakturu a já hlavu v dlaních.

„Martine… co když jsme udělali chybu?“ zašeptala.

„Jakou chybu?“

„Že jsme do toho šli. Že jsme si mysleli, že to zvládneme sami.“

Mlčel jsem dlouho. V hlavě mi běžely všechny ty dny plné hádek, únavy a nevyřčených slov.

„Možná jsme si toho naložili moc,“ přiznal jsem nakonec.

Lenka se rozplakala. Poprvé za dlouhou dobu jsem ji objal ne proto, abych ji utěšil, ale protože jsem potřeboval obejmout i já.

Začali jsme spolu víc mluvit. O tom, jak nás to všechno semlelo. O tom, že smrt její babičky pro ni znamenala mnohem víc, než jsem si uvědomoval. O tom, že mám strach z budoucnosti – z dluhů, z toho, že selžu jako manžel i jako chlap.

Jednou večer jsme seděli na zahradě mezi pytli s maltou a popíjeli pivo z plechovky.

„Víš,“ řekla Lenka tiše, „já ti závidím tu tvoji sílu. Já bych to sama nedala.“

„A já ti závidím tvoji odvahu snít,“ odpověděl jsem jí popravdě.

Od té doby se snažíme být tým. Nejde to vždycky – někdy se pohádáme kvůli blbostem, někdy mám chuť všechno prodat a utéct do paneláku. Ale už vím, že nejsem jediný, kdo má pocit, že to nezvládá.

Když dneska vidím fotky spokojených rodin na sociálních sítích, už jim tolik nezávidím. Vím totiž, že za každým úsměvem může být spousta bolesti a nejistoty.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Jsme opravdu jediní, kdo má pocit, že všichni ostatní to zvládají líp? Nebo jen o svých problémech nemluvíme dost nahlas?