„Moje děti a vnoučata jsou tak nevděčné, že mi docházejí slova“: Nikdy bych nevěřila, že zestárnu sama

„Mami, prosím tě, nevolej mi každý den! Mám taky svůj život!“ ozvalo se z telefonu, když jsem dnes dopoledne volala dceři Lucii. Její hlas byl podrážděný, jako bych ji obtěžovala něčím naprosto zbytečným. Položila jsem mobil na stůl a chvíli jen seděla v tichu svého panelákového bytu na Jižním Městě. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem sama.

Nikdy bych nevěřila, že stáří bude vypadat takhle. Celý život jsem žila pro rodinu. S manželem Karlem jsme vychovali dvě děti – Lucii a Tomáše. Když byly malé, dělala jsem všechno proto, aby jim nic nechybělo. Karel pracoval jako řidič tramvaje, já byla účetní v místním družstvu. Peněz nebylo nikdy nazbyt, ale vždycky jsme si nějak poradili. Pamatuju si, jak jsem šila Lucii šaty na školní besídku z látky, kterou mi dala sousedka. Tomášovi jsem zase pletla svetry s jeho oblíbenými autíčky.

Když děti dospěly, doufala jsem, že zůstaneme blízko. Ale život je jiný. Lucie se vdala za Petra, mají dvě děti – Aničku a Filipa. Tomáš žije s přítelkyní Martinou a jejich synem Matějem. Všichni bydlí v Praze, jen pár stanic metrem ode mě. Přesto je vídám sotva jednou za měsíc.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla mladší a moje máma bydlela sama v malém bytě na Žižkově. Každou neděli jsme za ní jezdili na oběd. Nikdy mě nenapadlo, že bych ji nechala samotnou. Teď mám pocit, že moje děti na mě úplně zapomněly.

Před týdnem jsem slavila sedmdesáté narozeniny. Těšila jsem se, že přijde celá rodina. Upekla jsem bábovku podle receptu po babičce a připravila řízky – Lucie je má nejradši. Nakonec přišla jen ona s Aničkou na půl hodiny. Tomáš poslal SMS: „Mami, promiň, máme moc práce.“

Seděla jsem u stolu s dvěma talíři navíc a dívala se na hodiny. Čas plynul pomalu a já si připadala zbytečná. Když Lucie odešla, zůstala po ní jen vůně parfému a prázdnota v srdci.

Někdy mám pocit, že jsem pro ně jen služka nebo bankomat. Když potřebují pohlídat děti nebo půjčit peníze na novou pračku, najednou si vzpomenou. Ale když zavolám jen tak, abych slyšela jejich hlas, jsou podráždění nebo spěchají.

Před měsícem mi volala Martina, Tomášova přítelkyně: „Jano, mohli byste nám půjčit dvacet tisíc? Máme rozbitou lednici.“ Peníze jsem poslala bez řečí. Ani poděkování nepřišlo.

Nejvíc mě bolí, když slyším od známých, jak tráví čas se svými vnoučaty – chodí s nimi do parku nebo na zmrzlinu. Já vidím Aničku a Filipa jen občas přes obrazovku mobilu. Když jim volám, odpovídají jednoslovně nebo vůbec.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla Lucii: „Chtěla bych vás vídat častěji.“ Podívala se na mě s únavou v očích: „Mami, máme toho fakt hodně. Práce, škola, kroužky… Nemůžeš to pochopit?“

Možná opravdu nechápu dnešní svět. Možná je to všechno moje vina – byla jsem příliš ochotná pomáhat a teď si myslí, že tu budu vždycky a bez podmínek.

Nedávno jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. Povídaly jsme si o dětech a ona mi řekla: „Jano, musíš si najít něco svého. Oni už tě nepotřebují tak jako dřív.“ Ale jak si má člověk najít nový smysl života v sedmdesáti?

Dny mi splývají jeden do druhého. Ráno vstanu, uvařím si kávu a pustím rádio. Občas zajdu do parku nebo do knihovny. Večer sedím u televize a čekám na zprávy – třeba se tam objeví něco o dětech nebo vnoučatech.

Někdy mám chuť jim napsat dlouhý dopis a říct všechno, co mě trápí. Ale bojím se, že bych je tím jen odradila ještě víc.

Včera večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom všem – o lásce, kterou jsem jim dávala celý život, o obětech i radostech. A najednou mi vyhrkly slzy.

Proč je tak těžké být starý v dnešní době? Proč se rodina rozpadá na jednotlivce? Udělala jsem někde chybu já? Nebo je to prostě osud?

Možná nejsem jediná, kdo to tak cítí… Možná je nás víc. Jak jste to měli vy? Myslíte si, že je možné ještě něco změnit?