Když táta zapomněl, že máma není součástí nákupu: Příběh z pražské ulice

„To si děláš srandu, Petro?“ vydechla jsem, když jsem se snažila udržet rovnováhu s pěti igelitkami v každé ruce. Déšť bubnoval do dlažby na Václavském náměstí a Petr, můj muž, šel vedle mě s rukama v kapsách, pohledem upřeným na displej mobilu. „Co je?“ odpověděl otráveně, aniž by zvedl oči. „Nic, jen že mám pocit, že jsem si vzala nákupního koně, ne manžela.“

V tu chvíli se zpoza rohu ozvala harmonika. Pouliční umělec, starší pán s prošedivělými vlasy a kloboukem, hrál melancholickou melodii. Lidé kolem nás spěchali, nikdo si ho nevšímal. Jenže on si všiml nás. Přestal hrát a hlasitě zavolal: „Pane! Vy jste asi zapomněl, že žena není součástí nákupu!“

Zastavila jsem se. Petr zrudl a konečně odtrhl oči od mobilu. „Cože?“

Umělec se k nám přiblížil a s úsměvem mi vzal jednu tašku z ruky. „Tohle by měl nést chlap, ne?“ podíval se na Petra. Lidé kolem se začali zastavovat a sledovat scénu. Někteří se usmívali, jiní kroutili hlavou.

„Hele, to je naše věc,“ zamumlal Petr a chtěl mi tašku vzít zpátky. Umělec ji ale podal jemu. „Tak si ji vezměte, pane. Vaše žena má dost práce s tím, že vás musí tahat životem.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Všechna ta únava z posledních týdnů – práce, děti, domácnost – se ve mně nahromadila. „Děkuju,“ řekla jsem tiše umělci a cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Nejen kvůli dešti.

Petr mlčel a vzal si všechny tašky. Šli jsme dál mlčky, zatímco za námi lidé tleskali umělci a někdo dokonce volal: „Tak to má být!“

Doma bylo ticho. Děti byly u babičky a mezi námi viselo napětí. Petr položil tašky na stůl a sedl si ke mně do kuchyně. „Promiň,“ řekl po chvíli. „Já… vůbec mi to nedošlo. Jsem poslední dobou mimo.“

„Já vím,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale už toho mám dost. Všechno je na mně – děti, domácnost, nákupy… Ty jsi pořád v práci nebo na mobilu.“

Petr se zamračil. „Ale já makám kvůli nám! Abychom měli na hypotéku, na dovolenou…“

„A já makám doma! Jenže to nikdo nevidí,“ zvýšila jsem hlas. „Když přijdeš domů, čekáš večeři, uklizený byt a klidné děti. Ale já nejsem robot.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr vstal a začal vykládat nákup. „Dobře. Odteď budu víc pomáhat. Ale musíš mi říct, co potřebuješ.“

„Nechci být tvoje šéfová,“ povzdechla jsem si. „Chci partnera.“

Ten večer jsme spolu poprvé po dlouhé době seděli u stolu a povídali si – bez mobilů, bez televize. Petr mi vyprávěl o stresu v práci, já o tom, jak těžké je zvládat všechno sama. Poprvé jsme si opravdu naslouchali.

Druhý den ráno mě překvapil – připravil snídani a odvedl děti do školky. Bylo to poprvé za několik let.

Ale nebylo to jen o jednom gestu nebo o jednom ponížení na ulici před cizími lidmi. Bylo to o tom, že jsme oba zapomněli být tým. Že jsme si zvykli na stereotypy – muž vydělává peníze, žena se stará o všechno ostatní.

Začali jsme spolu víc mluvit o tom, co kdo potřebuje a co nás trápí. Nebylo to snadné – někdy jsme se pohádali, někdy jsme plakali smíchy i zoufalstvím.

Jednou večer přišla dcera Anička a zeptala se: „Mami, proč jsi byla smutná včera?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak jí řekla: „Protože někdy je těžké být silná pořád.“

Petr mě objal a řekl: „Ale už na to nejsi sama.“

Od té doby jsme začali dělat věci jinak – společné nákupy, střídání v domácích pracích, víc času pro sebe i pro děti.

A já si uvědomila jednu věc: Někdy potřebujeme cizího člověka na ulici, aby nám ukázal pravdu o našem vlastním životě.

Možná bychom měli častěji zastavit a zamyslet se: Kdo vlastně nese všechny ty tašky v našem vztahu? A proč je tak těžké říct si o pomoc?