Cesta přes republiku: Poslední přání mého syna
„Tati, až jednou nebudu, pojedeš za mě na kole až na Sněžku?“ Tomášek se na mě díval těma svýma velkýma očima, ve kterých se zračila bolest i naděje. Seděli jsme spolu v nemocničním pokoji v Motole, kde už týdny bojoval s leukémií. Venku pršelo a já měl pocit, že ten déšť nikdy neskončí.
„Samozřejmě, že pojedu. Ale ty pojedeš se mnou, jasný?“ snažil jsem se usmát, i když mi srdce pukalo. Tomášek se jen slabě pousmál a zavřel oči. Ten den jsem poprvé pochopil, že některé sny jsou tu proto, aby je někdo jiný splnil.
Když Tomášek odešel, svět se mi zhroutil. Moje žena Jana se uzavřela do sebe, naše dcera Klárka začala mít noční můry a já… já jsem jen přežíval. Každý den jsem chodil do práce v autoservisu, večer jsem seděl v kuchyni a zíral do prázdna. Až jednou jsem našel Tomáškův deník. Na poslední stránce bylo napsáno: „Táta to zvládne. Věřím mu.“
V tu chvíli jsem věděl, co musím udělat. Vzal jsem staré horské kolo, které jsme s Tomáškem opravovali, a začal trénovat. Jana mi říkala, že jsem blázen. „Myslíš si, že tím něco změníš? Že ti to vrátí syna?“ křičela na mě jednu noc, když jsem si balil věci do garáže.
„Nezmění to nic. Ale slíbil jsem mu to,“ odpověděl jsem tiše.
První den cesty byl nejhorší. Vyjel jsem z našeho domu v Plzni za deště a s hlavou plnou vzpomínek. Každý kilometr bolel – nejen nohy, ale hlavně srdce. Lidé v okolních vesnicích na mě koukali jako na blázna. „Kam jedeš?“ ptal se starý pan Dvořák u pumpy v Rokycanech.
„Na Sněžku. Pro syna,“ odpověděl jsem.
„To je kus cesty… Hodně štěstí,“ poklepal mi na rameno.
Cestou jsem potkával různé lidi – cyklisty, kteří se ke mně na chvíli přidali, maminku s malým chlapečkem v kočárku, která mi nabídla vodu a řekla: „Můj bratr taky odešel moc brzy.“ Všichni mi připomínali Tomáška – jeho smích, jeho odvahu i jeho sny.
Večer jsem volal domů. Klárka mi šeptala do telefonu: „Tati, myslíš, že tě Tomášek vidí?“
„Já doufám, že jo,“ odpověděl jsem a slzy mi tekly po tváři.
Dny plynuly a já projížděl krajinou – přes Hradec Králové, Pardubice, až k Trutnovu. Každý kopec byl jako další překážka v mém životě bez syna. Někdy jsem měl chuť to vzdát. Jednou večer u ohně v kempu za Náchodem ke mně přišel mladý kluk jménem Honza.
„Proč to děláš?“ zeptal se.
„Protože jsem slíbil synovi, že dojedu až na Sněžku. Byl nemocný… už tu není.“
Honza chvíli mlčel a pak řekl: „Můj táta nikdy nic nedotáhl do konce. Jste frajer.“
Ta slova mě zahřála u srdce víc než oheň.
Když jsem konečně dorazil pod Sněžku, byl jsem vyčerpaný. Stál jsem pod horou a díval se nahoru. V hlavě mi zněla Tomáškova slova: „Tati, ty to zvládneš.“
Výstup byl těžký. Každý krok nahoru byl jako boj sám se sebou. Když jsem konečně stanul na vrcholu, vytáhl jsem z batohu Tomáškův šátek a uvázal ho na zábradlí u vyhlídky.
„Tak jsme tady, synku,“ zašeptal jsem do větru.
V tu chvíli se mi rozbřesklo – tahle cesta nebyla jen pro Tomáška. Byla i pro mě, pro Janu, pro Klárku… pro všechny rodiče, kteří přišli o dítě a nevědí, jak dál žít.
Když jsem se vrátil domů, Jana mě objala poprvé od pohřbu. Klárka mi nakreslila obrázek Sněžky s andílkem nahoře.
Dnes už vím, že bolest nikdy nezmizí. Ale možná právě díky ní dokážeme jít dál – pro ty, které jsme milovali a milujeme dál.
Někdy si říkám: Co byste udělali vy? Splnili byste poslední přání svého dítěte i za cenu bolesti? Nebo byste raději zapomněli?