„Tak si to prostě rozdělíme napůl,“ prohlásil Mirek. Příběh o randění, očekáváních a varovných signálech, které nechceme vidět.

„Tak si to prostě rozdělíme napůl,“ prohlásil Mirek a položil účet doprostřed stolu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem se jen tiše usmála, sáhla do kabelky pro peněženku a snažila se v sobě potlačit vlnu zklamání, která mě zaplavila.

Možná jsem byla naivní. Možná jsem si příliš malovala představu o tom, jak by měl vypadat první opravdový rande po tolika měsících samoty. Ale začnu od začátku.

Jmenuji se Tereza a je mi třicet dva let. Po rozchodu s Petrem, který mě opustil kvůli kolegyni z práce, jsem se dlouho bála znovu někomu otevřít srdce. Moje máma mi pořád opakovala: „Teri, už jsi ve věku, kdy bys měla myslet na rodinu.“ Táta jen mlčky přikyvoval a občas utrousil něco o tom, že „dnešní chlapi za nic nestojí“. A já? Já jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že být sama je lepší než být s někým, kdo mě zradí.

Ale samota je zrádná. V noci, když jsem ležela v posteli a poslouchala tikot hodin v panelákovém bytě na Proseku, jsem si říkala, že možná přece jen stojí za to zkusit štěstí znovu. A tak jsem si stáhla jednu z těch slavných seznamovacích aplikací.

Mirek byl první, kdo mě opravdu zaujal. Nebyl to žádný model – spíš obyčejný kluk s trochu rozcuchanými vlasy a upřímným úsměvem. Psal mi vtipné zprávy o tom, jak jeho pes rozkousal jeho oblíbené boty, a já se přistihla, že se těším na každou další notifikaci.

Po týdnu psaní navrhl schůzku. „Co kdybychom zašli na večeři? Znáš tu novou italskou restauraci na Letné?“ Souhlasila jsem. V den D jsem si vzala své oblíbené šaty – ty modré s puntíky, které mi kdysi pochválila i máma – a vyrazila s nervozitou v břiše.

Mirek už čekal u stolu. Usmál se na mě a objednal nám víno. První půlhodina byla skvělá – smáli jsme se, povídali si o dětství na chalupě i o tom, jak je těžké najít dneska opravdové přátele. Ale pak přišla chvíle, kdy jsem začala cítit zvláštní napětí.

„Víš,“ začal Mirek a zamíchal si těstoviny na vidličce, „já si myslím, že by si lidi měli všechno dělit napůl. I ve vztahu. Žádné dárky jen tak, žádné překvapení. Všechno narovinu.“

Zarazilo mě to. „Ale není hezké občas někoho překvapit? Udělat radost?“

„To je jen zbytečné drama,“ mávl rukou. „Já mám rád jasno.“

Zasmála jsem se tomu a snažila se změnit téma. Ale v hlavě mi to vrtalo čím dál víc. Když přišel účet, Mirek ho bez zaváhání rozdělil přesně na polovinu – dokonce i víno spočítal na deci.

Cestou domů jsem volala kamarádce Lucii. „To myslíš vážně?“ smála se do telefonu. „Teri, to je dneska normální! Aspoň víš, na čem jsi.“

Jenže já nevěděla. Doma jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, proč mě to tak zasáhlo. Bylo to tím účtem? Nebo tím, co Mirek řekl o vztazích? Možná jsem chtěla víc než jen férovost – chtěla jsem pocit výjimečnosti.

Další den mi Mirek napsal: „Bylo to fajn. Můžeme to někdy zopakovat.“ Odpověděla jsem neurčitě a odložila telefon.

Večer přišla máma na návštěvu. „Tak co ten tvůj nový objev?“ ptala se zvědavě.

„Mami… On chtěl všechno dělit napůl. I víno počítal na deci.“

Máma se zamračila: „To je teda pěkný lakomec! Takhle bys nikdy nebyla šťastná.“

Táta jen zabručel: „Říkal jsem ti to.“

Ale Lucie měla jiný názor: „Třeba je prostě jen opatrný. Dneska už nikdo nechce být za sponzora.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem moc náročná? Nežiju v pohádce? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy mi Petr nosil kytky jen proto, že měl radost, že mě vidí. Na drobnosti, které dělají vztah vztahem.

O pár dní později mi Mirek napsal znovu: „Nezajdeme do kina? Každý si koupí svůj lístek.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není pro mě. Napsala jsem mu upřímně: „Mirek, jsi fajn kluk, ale hledám něco jiného.“

Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a přemýšlela nad tím, proč jsme dneska tak opatrní. Proč máme strach udělat radost druhému? Proč se bojíme být štědří – nejen penězi, ale i city?

Možná je to doba. Možná jsme unavení zklamáním. Ale já vím jedno: nechci vztah na půlku. Chci lásku celou.

A co vy? Myslíte si, že je dneska normální dělit všechno napůl? Nebo jsme tím něco důležitého ztratili?