Dopis od matky: Když minulost klepe na dveře
„To snad nemyslí vážně!“ vyhrkla jsem, když jsem roztrhla oficiálně vyhlížející obálku a vytáhla z ní list papíru s razítkem. Petr, můj muž, se ke mně naklonil přes kuchyňský stůl a v očích měl směs zvědavosti a obav. „Co se děje, Kláro?“ zeptal se tiše, zatímco venku bubnoval déšť do parapetu.
„Je to od mámy. Chce po mně peníze. Prý je v těžké situaci a očekává, že jí budu přispívat každý měsíc. Píše to skoro jako nějaký právník…“ Hlas se mi zlomil a v krku mě pálilo. Petr si povzdechl a položil mi ruku na rameno. „To je poprvé, co se ti ozvala po těch letech?“
Přikývla jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství v paneláku na Jižním Městě, kde jsme s mámou žily samy. Táta nás opustil, když mi bylo pět. Máma byla tvrdá, často podrážděná a unavená. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá. Když mi bylo osmnáct, pohádaly jsme se kvůli škole a já odešla bydlet k babičce. Od té doby jsme si napsaly jen pár strohých SMSek na Vánoce.
Teď tu sedím ve své kuchyni v Modřanech, mám vlastní rodinu, práci v knihovně a život, který jsem si vybudovala bez ní. A ona mi po letech napíše dopis, ve kterém mě žádá o peníze – ne prosí, ale žádá. Jako by to byla samozřejmost.
Petr mlčel, ale viděla jsem na něm, že by nejradši řekl: „Nenech se do toho zatáhnout.“ Ale místo toho mě objal a řekl: „Musíš si to promyslet. Ale hlavně – nenech ji ti ublížit.“
Celý večer jsem chodila po bytě jako lev v kleci. V hlavě mi zněla slova z dopisu: „Jako tvoje matka mám právo očekávat podporu od své dcery.“ Právo? Kde byla její mateřská povinnost, když jsem ji nejvíc potřebovala já?
Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Mezi regály knih jsem přemýšlela, jestli bych měla mámě zavolat. Co když je opravdu v nouzi? Co když je nemocná? Ale proč mi nenapsala normálně? Proč ten chladný tón?
Po práci jsem zašla za svou nejlepší kamarádkou Janou do kavárny na Národní třídě. „Tak co uděláš?“ zeptala se mě rovnou mezi dvěma doušky cappuccina.
„Nevím,“ přiznala jsem. „Cítím vztek i lítost zároveň. A taky vinu…“
Jana pokrčila rameny: „Hele, tvoje máma tě nikdy moc nepodržela. Ale možná teď potřebuje pomoc víc než kdy jindy. Otázka je – chceš jí to dát? Nebo jí to dlužíš?“
Celou noc jsem nespala. Nakonec jsem se rozhodla mámě zavolat. Telefon zvedla až po dlouhém zvonění.
„Ano?“ ozval se její hlas, unavený a cizí.
„Mami… tady Klára.“
Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Čekala jsem, kdy se ozveš.“
„Dostala jsem tvůj dopis… Proč jsi mi nenapsala normálně? Proč tak úředně?“
Zaváhala. „Nevěděla jsem, jestli bys mi jinak odpověděla.“
„A proč teď potřebuješ peníze?“
Slyšela jsem její těžký povzdech. „Přišla jsem o práci. Mám dluhy… Hrozí mi exekuce.“
Najednou jsem cítila směs soucitu a hněvu. „A proč jsi mi to neřekla dřív? Proč jsi mě nikdy nepožádala o pomoc jako matka dceru?“
„Protože jsem nevěděla jak…“ zašeptala.
Ten rozhovor byl těžký pro nás obě. Nakonec jsme se domluvily, že se sejdeme osobně.
O týden později jsme seděly naproti sobě v malé cukrárně na Vinohradech. Máma byla pohublá, starší, než si ji pamatuju. Povídaly jsme si dlouho – o jejích problémech, o mém životě, o všem, co mezi námi zůstalo nevyřčené.
Nakonec jsem jí nabídla pomoc – ne peníze každý měsíc, ale pomoc s hledáním práce a splácením dluhů. Bylo to těžké rozhodnutí, ale cítila jsem úlevu.
Když jsem večer přišla domů, Petr mě objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný.“
Seděla jsem pak dlouho u okna a přemýšlela: Opravdu máme povinnost pomáhat svým rodičům za každou cenu? Nebo máme právo chránit sami sebe před jejich minulými chybami? Co byste udělali vy na mém místě?