Dlouhé vlasy, krátká trpělivost: Příběh o boji za dceru

„To myslíte vážně? Jen kvůli vlasům?“ vyhrkla jsem nevěřícně a sevřela Eliščinu ruku ještě pevněji. Paní ředitelka Základní školy Na Výsluní se na mě dívala s kamennou tváří, jako by právě rozhodovala o počasí na příští týden. „Ano, paní Novotná. Máme jasně daný školní řád. Vlasy musí být upravené, maximálně po ramena. Vaše dcera má vlasy až do pasu a navíc kudrnaté. To je nepraktické a rušivé.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavil svět. Eliška stála vedle mě, oči sklopené, prsty nervózně zamotané do pramínků svých vlasů. Byla to její pýcha, její identita. Odmalička jsme ji učili, že je krásná taková, jaká je. A teď jí někdo říká, že kvůli tomu nemůže chodit do školy?

Cestou domů jsme mlčely. Slyšela jsem jen Eliščin tichý vzlyk a v hlavě mi vířily myšlenky: Co když ji nevezmou nikam? Co když bude muset změnit samu sebe jen proto, aby zapadla? Vždyť jsme v roce 2021! Jak je možné, že se něco takového děje?

Doma jsem se rozplakala. Manžel Petr mě objal a šeptal: „Nenecháme to být. Najdeme jinou školu.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Už druhá škola nás odmítla kvůli stejnému pravidlu. Začala jsem psát emaily, volat na úřady, hledat pomoc na internetu. V diskuzích jsem četla příběhy jiných rodičů – někdo měl problém s piercingem, jiný s barvou vlasů. Ale kudrnaté vlasy? To snad ne!

Jednoho večera jsem seděla u počítače a psala zoufalý dopis České školní inspekci:

„Moje dcera je šikovná, chytrá a laskavá. Nikdy neměla problém s učením ani s chováním. Její jediný ‚problém‘ jsou dlouhé kudrnaté vlasy. Prosím vás o radu – je možné, aby byla kvůli tomu vyloučena ze vzdělání?“

Odpověď přišla za týden: „Školy mají právo stanovit si vlastní pravidla vzhledu žáků, pokud nejsou v rozporu se zákonem. Doporučujeme obrátit se na zřizovatele školy.“

Byla jsem vzteky bez sebe. Jak může být něco takového v pořádku? Začala jsem kontaktovat média. Ozvala se mi redaktorka z regionální televize a chtěla natočit reportáž. Petr byl proti: „Nechci, aby byla Eliška ještě víc středem pozornosti.“ Ale já cítila, že musím bojovat nejen za ni, ale i za všechny ostatní děti.

Když reportáž vyšla, strhla se lavina reakcí. Někteří lidé nám psali slova podpory: „Držte se!“, „Vaše dcera je nádherná!“ Jiní byli krutí: „Pravidla jsou pravidla!“, „Ať si ty vlasy ostříhá!“

Eliška byla zmatená a smutná. Jednou večer přišla za mnou do kuchyně a šeptla: „Mami, když si ty vlasy ostříhám, vezmou mě do školy?“ Srdce mi puklo. Klekla jsem si k ní a objala ji: „Eliško, nikdy nemusíš měnit to, kým jsi, jen proto, aby tě někdo přijal.“

Nakonec jsme našli školu v sousední čtvrti – ZŠ U Stromu – kde paní ředitelka Jana Procházková řekla: „U nás jsou děti vítány takové, jaké jsou.“ Eliška tam začala chodit v září a poprvé po dlouhé době se usmívala.

Ale já na ten boj nezapomněla. Začala jsem spolupracovat s dalšími rodiči a společně jsme podali stížnost na diskriminační pravidla vzhledu do Senátu ČR. Chci věřit, že jednou už žádné dítě nebude muset čelit podobné nespravedlnosti.

Někdy večer sedím u Eliščiny postele a pozoruji její klidný spánek. Přemýšlím: Kolik dětí ještě musí slyšet, že nejsou dost dobré jen proto, jak vypadají? A kolik rodičů bude muset bojovat za jejich právo být sami sebou?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo měnit děti podle představ systému – nebo má systém chránit jejich jedinečnost?