Když nemoc přinese nezvané návštěvy: Dceřina volba mezi péčí a vlastním životem
„Lucie, já už to doma sama nezvládnu,“ ozvalo se mi do telefonu jednoho deštivého listopadového večera. Hlas mojí maminky Jany zněl naléhavě, skoro až zoufale. Seděla jsem v kuchyni, kde Matěj právě skládal puzzle na stole, a cítila jsem, jak se mi žaludek stáhl do uzlu. Věděla jsem, co přijde dál.
„Mami, vždyť jsi říkala, že ti sousedka pomáhá…“ zkusila jsem opatrně.
„To není ono, Lucko. Když je člověku zle, potřebuje rodinu. Nechci být sama, kdyby se mi něco stalo. Prosím tě, můžu u vás pár dní zůstat?“
Pár dní. Věděla jsem, že to nikdy nejsou jen pár dní. Už několikrát se stalo, že maminka přijela s taškou na víkend a zůstala tři týdny. Tentokrát to ale bylo jiné – byla opravdu nemocná. Lékaři jí našli cukrovku a začala mít problémy se srdcem. Byla unavená, zadýchaná a často podrážděná.
„Samozřejmě, mami. Přijeď,“ odpověděla jsem a v duchu si už představovala, jak se náš malý byt na Jižním Městě promění v bitevní pole.
Maminka přijela druhý den ráno. Už ve dveřích bylo jasné, že je ve špatném rozpoložení. „Ten výtah je zase rozbitý! Musela jsem jít pěšky do čtvrtého patra! Tady to nikdy nefunguje…“
Matěj se schoval za gauč. Věděl, co přijde – maminka bude kritizovat všechno od špinavých oken po to, že mu dávám k snídani jogurt místo chleba s máslem.
První dny byly těžké. Maminka neustále vyžadovala pozornost: „Lucko, dones mi prosím čaj… Lucko, kde máš léky? Lucko, proč je tu taková zima?“ Večer jsem padala únavou a Matěj byl nervózní a uplakaný. Začal se v noci budit a chodil za mnou do postele.
Jednou v noci jsem seděla v kuchyni s hrnkem studené kávy a přemýšlela, jestli jsem špatná dcera. Měla bych být vděčná, že mám ještě mámu. Ale proč mám pocit, že se dusím? Proč mám strach jít domů z práce?
Jednoho odpoledne přišla hádka. Maminka seděla u televize a Matěj si hrál na koberci.
„Lucko, proč jsi tak protivná? Dělám ti tu snad nějaké problémy?“
„Mami, já jen… Je to pro nás těžké. Matěj je zmatený, já nestíhám práci ani domácnost…“
„Takže mě tu nechceš? To mám jít domů a umřít tam sama?“
Ta věta mě bodla do srdce jako nůž. „To přece neříkej… Jen bych potřebovala trochu klidu. Pro všechny.“
Maminka se rozplakala. „Nikdy jsi mě neměla ráda tolik jako tátu. Vždycky jsi byla jeho holčička.“
Stála jsem tam bezmocná a nevěděla, co říct. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme s tátou chodili na houby a maminka zůstávala doma. Jak mi vyčítala, že jí nikdy nestačím. A teď tu byla znovu ta stejná bolest.
Další den jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolega Petr si mě vzal stranou: „Lucko, jsi v pohodě? Poslední dobou jsi úplně mimo.“
Chtěla jsem mu všechno říct – jak mě maminka dusí, jak mám pocit viny i vzteku zároveň. Ale jen jsem pokrčila rameny: „Doma je to teď složitý.“
Večer jsem našla Matěje schouleného pod stolem.
„Mami, kdy babička zase pojede domů?“
„Nevím, broučku…“
Začala jsem hledat řešení. Volala jsem sestře Martině do Brna.
„Martino, nemohla bys si vzít mámu na pár dní k sobě?“
„Víš dobře, že máme malý byt a dvě děti… Navíc Jirka by to nevydýchal.“
Zavěsila jsem s pocitem naprosté bezmoci.
Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná: „Lucko, slyšela jsem, že máš maminku doma. Kdyby sis potřebovala odpočinout, klidně ji vezmu na procházku.“
Byla jsem jí vděčná – aspoň na hodinu jsem mohla být sama.
Ale situace se nelepšila. Maminka byla čím dál víc podrážděná a začala mi vyčítat i věci z minulosti: „Kdybys mě víc poslouchala, nemusela bys teď všechno dělat sama! Kdybys nebyla tak tvrdohlavá…“
Jednou večer jsem už nevydržela a vybuchla: „Mami! Já už nemůžu! Potřebuju svůj prostor! Potřebuju žít i pro sebe a pro Matěje!“
Maminka se na mě podívala s výrazem naprostého nepochopení.
„Takže mě vyhazuješ? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“
Rozplakala jsem se taky. Seděly jsme naproti sobě v kuchyni – dvě ženy ze stejné rodiny, každá uvězněná ve svém strachu a bolesti.
Nakonec jsme našly kompromis – maminka začala chodit dvakrát týdně do denního stacionáře pro seniory a já jí pomáhala s nákupy a léky. Bylo to těžké rozhodnutí – měla pocit zrady i úlevy zároveň.
Dnes už vím, že nastavit hranice není sobecké. Je to nutné pro přežití celé rodiny.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je ta správná míra mezi péčí o rodiče a ochranou vlastního života? A kolik toho má člověk vydržet, než řekne dost?