Maminčiny slzy: Jak mě její přehnaná péče dusí a ničí náš vztah

„Proč mi to děláš, Aničko? Proč mě takhle trestáš?“ Její hlas se třásl a v očích se jí leskly slzy. Stála uprostřed mého pokoje, v ruce držela čisté prádlo, které mi právě složila. Já seděla na posteli, ruce zaťaté v pěst, a snažila se ovládnout. V tu chvíli jsem nenáviděla sama sebe za to, že ji rozplakávám, ale zároveň jsem nenáviděla ji za to, že mě nikdy nenechá být.

„Mami, já už nejsem malá holka. Chci si prát svoje věci sama. Chci si sama rozhodovat, co budu dělat a s kým se budu kamarádit.“ Slyšela jsem, jak mi hlas přeskakuje, ale musela jsem to říct nahlas. Bylo mi dvacet tři a pořád jsem měla pocit, že žiju v kleci.

Moje máma, Jana, byla vždycky ta nejstarostlivější ze všech matek v našem paneláku na Jižním Městě. Když jsem byla malá, záviděla jsem spolužačkám, které mohly chodit ven samy nebo si samy vybrat kroužek. Já musela chodit na klavír, protože „to je pro holky nejlepší“, a na balet, protože „holka má být ladná“. Když jsem chtěla jít na keramiku s Luckou, máma řekla ne – prý je to špinavé a Lucka je moc divoká.

Všechno vybírala za mě: hračky, oblečení, dokonce i pohádky v televizi. Když jsem si přála panenku Barunku jako všechny holky ve třídě, dostala jsem místo toho dřevěné kostky – „protože plast je škodlivý“. Když jsem chtěla jít na školní výlet do Krkonoš, máma přišla do školy a přesvědčila paní učitelku, že mám slabou imunitu a nemůžu jet.

Nejhorší byly ty trapné chvíle před ostatními. Nikdy nezapomenu na den, kdy přišla na můj první školní ples. Všichni rodiče čekali dole v šatně, jen moje máma stála u parketu a sledovala mě. Kluci se mi smáli a já chtěla zmizet z povrchu zemského.

Teď už bydlím sama v malém bytě na Vinohradech. Ale máma má klíče a chodí sem „jen tak zkontrolovat“, jestli mám uklizeno nebo jestli jsem si nezapomněla koupit mléko. Když jsem jí řekla, že chci klíče zpátky, rozplakala se: „Ty mi nevěříš? Co když se ti něco stane?“

Před týdnem jsem si našla práci v knihkupectví. Byla jsem nadšená – konečně něco svého! Máma mi ale každý den volala: „Nejsi unavená? Nejsou tam divní lidé? Nechceš radši hledat něco lepšího?“ Když jsem jí řekla, že mám nového kamaráda Petra, hned chtěla vědět jeho příjmení, kde bydlí a co dělají jeho rodiče.

Včera večer to vyvrcholilo. Přišla neohlášeně s večeří v krabičce. „Aničko, uvařila jsem ti tvoje oblíbené rizoto! A taky jsem ti přinesla čisté povlečení.“ Už jsem to nevydržela: „Mami! Já nechci! Prosím tě, nech mě být!“

Rozplakala se. Sedla si ke stolu a mezi vzlyky říkala: „Já už pro tebe asi nejsem dost dobrá. Všechno dělám špatně. Jenom chci, abys byla šťastná.“

Seděla jsem naproti ní a cítila se jako nejhorší dcera na světě. Ale zároveň jsem věděla, že pokud teď neudržím hranice, nikdy se neosvobodím.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já tě mám ráda. Ale potřebuju žít svůj život. Potřebuju dělat chyby a učit se z nich sama.“

Dlouho mlčela. Pak vstala a beze slova odešla. Od té doby mi nevolala. Byt je tichý a já poprvé zažívám pocit svobody – ale i prázdnoty.

Každý večer přemýšlím: Je správné chtít vlastní život za cenu maminčiných slz? Můžeme někdy najít rovnováhu mezi láskou a svobodou? Co byste udělali vy na mém místě?