Stíny nad Vltavou: Příběh jedné rodiny a odvahy postavit se nespravedlnosti

„Karel, okamžitě to vypni!“ křičel otec, když jsem v obýváku potají ladil Hlas Ameriky. Jeho hlas se třásl vztekem i strachem. Bylo mi sedmnáct a poprvé jsem cítil, jak těžké je dýchat v bytě, kde se pravda šeptá jen za zavřenými dveřmi. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já věděl, že tahle chvíle změní všechno.

„Tati, proč se bojíš? Jenom poslouchám zprávy…“ šeptal jsem, ale on mě přerušil: „Nevíš, co děláš! Kdyby tě někdo slyšel…“

V té době byl rok 1984 a Praha byla městem stínů. Lidé se na ulici dívali do země, sousedé si navzájem nevěřili a já začínal chápat, že svoboda není samozřejmost. Můj otec byl celoživotní člen strany, matka učitelka na základní škole. Všechno v našem životě bylo nalinkované – až na mě. Já chtěl víc.

Začalo to nenápadně. Kamarád Petr mi jednou v parku podal leták s nápisem „Charta 77“. „Tohle si přečti,“ řekl tiše. „Ale nikomu to neukazuj.“ Doma jsem leták schoval pod matraci a každou noc ho četl znovu a znovu. Slova o lidských právech a spravedlnosti ve mně zažehla něco, co už nešlo uhasit.

Jednoho dne jsem se rozhodl. Napsal jsem vlastní dopis – otevřený dopis prezidentovi – kde jsem popsal nespravedlnosti, které jsem viděl kolem sebe: vyhazovy ze škol kvůli názorům, šikanu na pracovištích, strach mluvit pravdu. Dopis jsem chtěl předat Petrově známému, který měl kontakty na disidenty.

Když jsem se vrátil domů, čekala mě matka v kuchyni. „Karel, co se děje? Jsi poslední dobou jiný…“ Její oči byly plné obav. „Nic, mami,“ zalhal jsem. Ale ona poznala, že něco skrývám.

O týden později přišli. Dva muži v kožených kabátech zazvonili u dveří. Otec zbledl. „Státní bezpečnost,“ zašeptal. Vyslýchali mě celé hodiny. Chtěli vědět, kdo mi dal leták, s kým se stýkám. Mlčel jsem. Když mě pustili domů, matka plakala a otec na mě křičel: „Zničíš nám život! Kvůli tobě přijdu o práci!“

V tu chvíli se naše rodina rozpadla. Otec mi přestal mluvit, matka se uzavřela do sebe. Jen sestra Jana mi šeptala večer do tmy: „Jsem na tebe pyšná.“

Ve škole mě začali přehlížet, někteří učitelé se mi vyhýbali. Petr zmizel – prý ho odvezli na výslech do Bartolomějské. Každý den jsem čekal, kdy si přijdou znovu pro mě.

Jednou večer jsem zaslechl rodiče hádat se v ložnici:

„Musíme ho zastavit! Přijdu o všechno!“
„Je to náš syn! Má právo říkat pravdu!“

Ta slova ve mně zůstala jako trn. Chtěl jsem utéct, ale zároveň jsem věděl, že musím vydržet.

Přišel listopad 1989 a s ním i naděje. Lidé vyšli do ulic s klíči a svíčkami. Přidal jsem se k nim – poprvé jsem cítil, že nejsem sám. Na Václavském náměstí jsme stáli vedle sebe: studenti, dělníci, učitelé… i můj otec. Podíval se na mě a poprvé po měsících mi stiskl ruku.

Po revoluci se všechno změnilo – alespoň navenek. Otec přišel o práci ve straně a dlouho nemohl najít nové místo. Matka byla podezřívána kolegy, že věděla o mém „podvratném“ chování. Naše rodina už nikdy nebyla stejná.

Dnes je mi přes padesát a mám vlastní děti. Když jim vyprávím svůj příběh, ptají se: „Stálo to za to?“ Někdy nevím, co odpovědět. Ztratil jsem část rodiny i dětství, ale získal pocit svobody.

Možná je to otázka pro vás: Co byste udělali na mém místě? Mlčeli byste kvůli klidu v rodině – nebo byste riskovali všechno pro pravdu?