Dárek k narozeninám, který rozbil naši rodinu

„Proč jsi to udělal, tati?“ vyhrkl jsem, když jsem stál uprostřed našeho obýváku, v ruce držel ten zatracený dopis a srdce mi bušilo až v krku. Táta se na mě podíval pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděl – směs viny, strachu a zoufalství. Máma stála opodál, ruce sevřené v pěst a oči plné slz. Všechno to začalo tím, že jsem hledal svůj dárek k patnáctým narozeninám.

Byl jsem vždycky zvědavý typ. Věděl jsem, že máma schovává dárky do skříně v ložnici, ale tentokrát tam nebylo nic. Prohledal jsem tedy i tátovu pracovnu – a tam, mezi starými fakturami a papíry, jsem našel obálku s nápisem „Pro Janu“. Moje máma se jmenuje Marie. Srdce mi poskočilo – možná překvapení pro mě? Ale když jsem dopis otevřel, četl jsem slova, která mi nedávala smysl: „Miluji tě, nemůžu bez tebe být. Brzy to vyřeším.“ Podepsán: Tvůj Petr.

Petr je můj táta. Jana není moje máma. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Seděl jsem na posteli a zíral na ten papír, dokud se mi nezačaly třást ruce. V hlavě mi vířily otázky – kdo je Jana? Co znamená „brzy to vyřeším“? A proč to všechno schovává?

Nedokázal jsem to v sobě dusit. Když se máma vrátila z práce, podal jsem jí dopis beze slova. Viděl jsem, jak se jí zlomil výraz ve tváři, jak jí došlo, že její život už nikdy nebude stejný. „Tohle… tohle není možné,“ šeptla a rozplakala se.

Táta přišel domů později. Máma mu bez jediného slova podala dopis. Nastalo ticho, které by se dalo krájet. „Petře, jak dlouho?“ zeptala se nakonec máma chraplavým hlasem.

Táta sklopil hlavu. „Půl roku,“ přiznal tiše.

„A co my? Co já? Co Honza?“ Máma ukázala na mě a já měl pocit, že bych nejradši zmizel.

„Nevím,“ odpověděl táta. „Nevím, co mám dělat.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Máma chodila po bytě jako duch, táta spal na gauči a já se snažil být neviditelný. Ve škole jsem nedokázal myslet na nic jiného. Kamarádům jsem lhal, že je všechno v pohodě, ale uvnitř mě to žralo.

Jednoho večera jsem zaslechl hádku rodičů za zavřenými dveřmi ložnice. „Myslíš si, že ti odpustím? Že tohle nějak přejdu?“ křičela máma.

„Marie, já… já už nevím, co cítím. Nechci ti ubližovat, ale nemůžu žít ve lži,“ odpověděl táta.

„A co Honza? Myslel jsi na něj vůbec?“

Ticho. Pak jen tlumené vzlyky.

Za pár dní přišla máma za mnou do pokoje. Sedla si ke mně na postel a dlouho mlčela. „Honzo,“ začala nakonec, „táta od nás odejde.“

Cítil jsem vztek i úlevu zároveň. Už žádné hádky, žádné napětí – ale taky žádná rodina.

Táta si sbalil věci do dvou kufrů a odešel k Janě. Máma brečela ještě týdny poté. Já se snažil být silný kvůli ní, ale v noci jsem brečel do polštáře. Všichni kolem mě měli pořád tátu i mámu doma – jen já měl najednou dva domovy a pocit, že nepatřím ani do jednoho.

Začal jsem nenávidět narozeniny. Každý rok mi připomínaly den, kdy jsem přišel o rodinu. Táta mi psal zprávy a zval mě k sobě na víkendy, ale já odmítal. Nechtěl jsem vidět jeho nový život s cizí ženou.

Jednou večer přišla máma domů později než obvykle a byla celá rozrušená. „Honzo, musíme si promluvit,“ řekla vážně.

„Co je zase?“ zeptal jsem se otráveně.

„Táta chce, abys šel na jeho svatbu s Janou.“

V tu chvíli mi došlo, že už nikdy nebude nic jako dřív. Že některé rány se prostě nezahojí.

Dnes je mi dvacet jedna a pořád si kladu otázku: Kdybych tenkrát nenašel ten dopis, byli bychom dnes šťastní? Nebo byla naše rodina odsouzená ke konci už dávno předtím? Co byste udělali vy na mém místě?