Když do života vstoupí silný muž: Příběh Hany a její cesty za svobodou

„Proč jsi zase pozdě? Myslíš si, že mám čas čekat?“ Markův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Byla jsem s mamkou v nemocnici, říkala jsem ti to…“ snažila jsem se vysvětlit, ale on mě přerušil mávnutím ruky. „Vždycky máš nějakou výmluvu, Hano.“

Tohle byl Marek – muž, který do mého života vstoupil před třemi lety s takovou silou, že jsem si připadala jako list ve větru. Pamatuji si ten večer v kavárně na Vinohradech, kdy mě okouzlil svým sebevědomím a humorem. Všichni na něj koukali, když vešel. Já, obyčejná účetní z Nuslí, jsem si připadala výjimečně, když mě pozval na skleničku. „Jsi jiná než ostatní,“ šeptal mi do ucha a já mu věřila.

Zpočátku byl pozorný, nosil mi květiny a psal básničky. Moje kamarádky z práce mi záviděly. „Takového chlapa už dneska nenajdeš,“ říkaly. Jenže pak se něco změnilo. Marek začal rozhodovat o tom, s kým se smím vídat. „Tvoje kamarádky tě jen stahují dolů,“ tvrdil. Přestala jsem chodit na kafe s Lenkou i na jógu s Pavlou. „Máš mě, nikoho jiného nepotřebuješ.“

Moje máma to poznala první. „Haničko, nejsi šťastná,“ řekla mi jednou večer, když jsem za ní přišla uplakaná. „Mami, on mě miluje, jen má strach o nás,“ bránila jsem ho. Ale v hloubi duše jsem věděla, že něco není v pořádku.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Marka, jak prohledává můj mobil. „Co to děláš?“ vyhrkla jsem. „Jen se starám o to, aby ses nezapletla s někým nevhodným,“ odpověděl klidně. Ten večer jsme se pohádali tak, že sousedka volala policii kvůli křiku. „Jsi hysterka,“ sykl na mě Marek, když odcházeli.

Začala jsem se bát chodit domů. Každý jeho pohled byl jako výslech. „Kde jsi byla? S kým jsi mluvila? Proč jsi tak dlouho v koupelně?“ Moje sebevědomí mizelo den za dnem. Přestala jsem se smát, přestala jsem zpívat v autě cestou do práce.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na fotku z dětství – já a táta na chalupě u Berouna. Táta už nežije, ale jeho slova mi zněla v hlavě: „Nikdy nedovol nikomu, aby tě zlomil.“ Rozplakala jsem se.

Marek přišel domů opilý a začal mi vyčítat, že jsem mu neudělala večeři. „Jsem tvoje žena nebo co?“ křičel. Ten večer mě poprvé udeřil. Rána bolela méně než ponížení.

Druhý den ráno jsem šla do práce s modřinou pod okem a kolegyně Jana se mě zeptala: „Co se ti stalo?“ Zalhala jsem: „Spadla jsem ze schodů.“ Ale v očích měla pochopení – možná to sama zažila.

Začala jsem hledat pomoc na internetu. Našla jsem diskuzní fórum pro ženy v podobné situaci. Četla jsem příběhy holek jako já – některé odešly, jiné zůstaly. Psala jsem anonymně: „Jak poznám, že je čas odejít?“ Odpověď byla jasná: „Když už nemáš sílu žít svůj vlastní život.“

Jednoho dne mi máma zavolala: „Haničko, přijď domů.“ Seděly jsme spolu u stolu a ona mi položila ruku na rameno: „Nejsi sama.“ Rozbrečela jsem se jí v náručí.

Rozhodla jsem se odejít. Bála jsem se, co Marek udělá, ale věděla jsem, že musím. Sbalila jsem si pár věcí do tašky a odešla k mámě. Marek mi volal a psal desítky zpráv – nejdřív prosby, pak výhrůžky.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu se učila znovu žít. Bylo to těžké – měla jsem pocit viny i strachu. Ale postupně jsem začala znovu dýchat.

Dnes už vím, že síla muže není v tom ovládat druhé, ale v tom umět milovat bez podmínek. A síla ženy? Ta je v odvaze odejít.

Kolik z nás ještě čeká na to, až někdo jiný rozhodne o našem štěstí? A kolik z nás najde odvahu říct: Dost!?