Nevěsta na vozíku: Láska navzdory osudu na břehu Vltavy

„Terezo, jsi si tím jistá?“ ozval se za mnou hlas mé matky, když mi pomáhala upravit závoj. V zrcadle jsem viděla její ustaraný pohled, který se snažila skrýt za nuceným úsměvem. „Mami, nikdy jsem si nebyla ničím jistější,“ odpověděla jsem tiše, i když mi v hrudi bušilo srdce jako splašené. Dnes byl den mé svatby – a já seděla v bílých šatech na invalidním vozíku, který jsme s Tomášem ozdobili bílými růžemi a zelenými větvičkami. Venku na mě čekal Tomáš, můj snoubenec, jehož láska mě držela nad vodou od chvíle, kdy se mi život obrátil vzhůru nohama.

Před dvěma lety jsem byla úplně jiná Tereza. Studovala jsem architekturu na ČVUT, běhala po Praze, smála se s kamarádkami v kavárnách na Letné a plánovala cestu do Barcelony. Pak přišla ta nehoda – jeden večer, jeden neopatrný řidič na křižovatce u Palmovky a všechno bylo pryč. Probudila jsem se v nemocnici s Tomášem po boku a lékařským verdiktem: „Bohužel, vaše páteř je nenávratně poškozená.“

První týdny byly peklo. Plakala jsem, křičela na všechny kolem sebe a odmítala Tomášovu pomoc. „Proč tu pořád jsi? Nech mě být! Najdi si někoho normálního!“ vyjela jsem na něj jednou večer, když mi podával polévku. Jen se na mě smutně usmál: „Terezo, já tě miluju. Neopustím tě.“

Moje rodina to nesla těžce. Táta se uzavřel do sebe a máma začala plánovat každý můj krok. „Musíš se smířit s tím, že už nikdy nebudeš žít jako dřív,“ říkala mi pořád dokola. Ale já jsem to odmítala přijmout. S Tomášem jsme začali znovu chodit ven – nejdřív jen do parku Stromovka, pak do kina, až jsme jednou zvládli i výlet na Karlštejn. Pomalu jsem si začala věřit.

Když mě Tomáš požádal o ruku na lavičce u Vltavy, rozplakala jsem se štěstím. Ale místo radosti přišly pochybnosti – nejen moje, ale hlavně okolí. „Tomáš je mladý, proč by měl celý život pečovat o invalidní manželku?“ šeptaly si tety na rodinných oslavách. Kamarádky mi psaly: „Nebojíš se, že tě jednou opustí?“

Dnes ráno jsem se probudila s pocitem, že musím všem dokázat, že láska není o dokonalosti těla. Když mě máma vezla autem k Vltavě, mlčely jsme obě. U mola už čekali hosté – někteří se usmívali upřímně, jiní rozpačitě uhýbali pohledem.

Tomáš stál u oltáře v modrém obleku a oči mu zářily. Když mě uviděl, vykročil mi naproti a klekl si ke mně: „Jsi nádherná.“ Srdce mi poskočilo a poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila krásná.

Obřad vedla naše kamarádka Jana. Když přišla řada na sliby, Tomáš vzal mou ruku do své: „Terezo, slibuji ti, že tě budu milovat ve zdraví i nemoci, v radosti i bolesti. Jsi pro mě vším.“

Cítila jsem pohledy hostů – někteří plakali dojetím, jiní si šeptali něco mezi sebou. Po obřadu za mnou přišla teta Alena: „Terezko, jsi statečná holka. Omlouvám se za všechno, co jsem kdy řekla.“

Večer jsme seděli s Tomášem u řeky a dívali se na západ slunce nad Pražským hradem. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala jsem se tiše.

Tomáš mě objal: „Zvládli jsme už horší věci. A hlavně – máme jeden druhého.“

Doma mě čeká spousta překážek – bariéry v tramvajích, pohledy lidí na ulici, nekonečné papírování kvůli příspěvkům na péči. Ale dnes vím, že největší překážkou jsou předsudky v hlavách lidí.

Někdy přemýšlím: Proč je pro tolik lidí těžké přijmout jinakost? Proč musí být láska podmíněná tím, jak vypadáme nebo co zvládneme? Co byste dělali vy na mém místě?