Petr v 54 letech: Samota místo druhého manželství

„Proč jsi pořád sám, Petře? Vždyť jsi ještě v nejlepších letech! Najdi si někoho, třeba Janu od nás z práce, je jí pětačtyřicet, rozvedená, má dvě děti, je fajn…“

Karel seděl naproti mně u stolu v mé malé kuchyni a jeho hlas se nesl mezi hrnky s kávou a zbytky bábovky. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. V tu chvíli jsem měl chuť zakřičet, že už nechci slyšet další rady o tom, jak bych měl žít. Ale místo toho jsem jen mlčky zíral do hrnku a přemýšlel, jak mu vysvětlit něco, co sám sotva chápu.

„Karle, víš, že jsem byl ženatý dvacet let. Po rozvodu jsem si myslel, že to bude jen přechodná fáze. Že si najdu někoho nového, že to tak má být. Ale čím víc času ubíhalo, tím víc jsem si uvědomoval, že mi samota vlastně vyhovuje.“

Karel se ušklíbl. „To říkáš jen proto, že jsi ještě nepotkal tu pravou. Vždyť i moje sestra říkala…“

„Nechci slyšet o tvojí sestře,“ přerušil jsem ho ostřeji, než jsem zamýšlel. „Promiň. Ale už mě unavuje poslouchat, co bych měl a neměl dělat.“

V místnosti zavládlo ticho. Karel se zadíval z okna a já cítil, jak se mi v hrudi svírá stará bolest. Vzpomněl jsem si na poslední hádku s bývalou ženou Lenkou. Na to, jak jsme na sebe křičeli kvůli hloupostem – kdo koupí mléko, kdo vyzvedne dceru ze školy, kdo zapomněl zaplatit složenku. Dvacet let kompromisů, ústupků a nakonec prázdnoty.

„Víš,“ začal jsem tiše, „po rozvodu jsem byl úplně ztracený. Děti byly už skoro dospělé a najednou jsem měl večery jen pro sebe. Ze začátku to bylo děsivé. Ale pak… pak jsem si začal užívat klid. Nemusel jsem se nikomu zpovídat, nikdo mi nevyčítal ponožky na zemi nebo špatně umyté nádobí.“

Karel se pousmál. „To je hezký, ale člověk je tvor společenský. Nechceš zestárnout sám.“

„A proč ne?“ zeptal jsem se upřímně. „Proč je tak strašné být sám? Proč bych měl hledat ženu jen proto, abych nebyl poslední na rodinných oslavách bez doprovodu? Vždyť většina lidí kolem mě je ve vztazích nešťastná. Jen to nepřiznají.“

Karel pokrčil rameny. „Možná máš pravdu. Ale stejně… Jana je fakt fajn.“

Zasmál jsem se. „Jana je určitě skvělá ženská. Ale já už nechci začínat znovu. Nechci řešit cizí děti, bývalé manžely, rozdělené Vánoce a kompromisy o tom, kam pojedeme na dovolenou.“

Vzpomněl jsem si na večery, kdy jsem seděl u televize sám a poprvé po letech si pustil film podle svého výběru. Na rána, kdy jsem nemusel šeptat v koupelně, abych nikoho nevzbudil. Na to ticho, které mě dřív děsilo a teď mi dává pocit svobody.

Ale nebylo to vždycky jednoduché. Máma mi pořád volá a ptá se: „Petře, kdy už si někoho najdeš? Vždyť ti ujíždí vlak!“ Sestra mi posílá odkazy na seznamky a kolegové v práci mě zvou na večírky s rozvedenými kamarádkami. Jako by samota byla nemoc.

Jednou večer mi dcera Klára řekla: „Tati, nechceš být zase šťastný?“ Podíval jsem se na ni a odpověděl: „Já šťastný jsem.“ Nevěřila mi.

Někdy mám pocit, že bojuju proti celému světu. Že musím obhajovat svůj životní styl před každým známým i před vlastní rodinou. Ale když zavřu dveře bytu a sednu si do křesla s knihou nebo si pustím staré LP od Olympicu, cítím klid.

Nedávno jsem potkal sousedku Martinu na chodbě. „Petře, pojďte někdy na kafe,“ usmála se na mě. Chvíli jsem váhal – možná bych měl být otevřenější novým lidem? Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty povinnosti a očekávání, která vztah přináší.

Možná je to zbabělost. Možná jen nechci riskovat další bolest a zklamání. Ale možná je to prostě volba – moje volba.

Karel odešel a já zůstal sedět v kuchyni sám. Venku už nepršelo a mezi mraky prosvítalo slunce. Přemýšlel jsem nad tím vším tlakem – proč je samota v Česku pořád stigma? Proč musí být každý ve vztahu?

Možná nejsem jediný, kdo to tak cítí. Možná je nás víc – těch, kteří si vybrali klid před kompromisy.

A tak se ptám: Je opravdu špatné chtít být sám? Nebo jsme jen příliš zvyklí poslouchat ostatní místo sebe?