Zapomenutá babička: Poslední vůle paní Boženy
„Proč mi nevoláš, Martine? Vždyť víš, že už mi není nejlíp…“ šeptala jsem do ticha, zatímco jsem se dívala na starý telefon položený na stole. V bytě bylo chladno, i když bylo jaro. Z kuchyně se ozývalo jen slabé tikání hodin a zvenčí tlumený hluk tramvají. Syn Martin, dcera Jana, vnoučata – kdysi tu byl smích, teď jen ozvěna vzpomínek.
Vzpomínám si, jak jsme s manželem Františkem sedávali na balkoně a pozorovali západ slunce nad paneláky. On už tu není deset let. Od té doby se všechno změnilo. Děti mají své životy, práce, rodiny. Chápu to, ale někdy to bolí. Nejvíc o Vánocích, když sedím sama u stolu a dívám se na prázdné talíře.
Jednoho dne mi přišel dopis od Martiny, mé nejstarší vnučky. „Babi, promiň, že se neozývám. Máme toho s Honzou a malou Aničkou moc. Snad se brzy uvidíme.“ Slzy mi stékaly po tváři. Vždyť jsem je vychovávala, když byli malí! Teď jsem pro ně jen vzpomínka.
Začala jsem psát deník. Každý den pár řádků o tom, co mě trápí, co mě těší. „Dnes jsem byla na poště. Paní za přepážkou byla milá. Zeptala se mě, jak se mám. To už se dneska moc nestává.“ Takové maličkosti mi dávaly sílu.
Jednou večer zazvonil telefon. „Mami?“ ozvala se Jana. „Potřebuju půjčit peníze. Víš, máme s Petrem problémy s hypotékou…“ Věděla jsem, že jí pomůžu, i když sama nemám nazbyt. „Samozřejmě, Janičko,“ odpověděla jsem tiše. „Přijď si pro ně zítra.“ Když přišla, ani se nezdržela na kávu.
Začala jsem si všímat, že mě rodina navštěvuje jen tehdy, když něco potřebuje. Martin chtěl půjčit auto na víkend, Jana peníze, Martina chtěla pohlídat Aničku. Nikdo se nezeptal, jak se mám já. Jen brali a odcházeli.
Jednoho dne jsem upadla v koupelně. Ležela jsem na studené dlažbě a čekala, jestli někdo přijde. Nikdo nepřišel. Po hodině jsem se doplazila k telefonu a zavolala sousedce paní Novotné. Ta mi pomohla vstát a uvařila mi čaj. „Boženo, proč ti děti nepomůžou?“ ptala se soucitně. Jen jsem pokrčila rameny.
Začala jsem přemýšlet o poslední vůli. Komu co odkázat? Byt, pár šperků po mamince, staré fotografie… Všechno to jsou jen věci, ale pro mě mají cenu vzpomínek. Sedla jsem si ke stolu a začala psát:
„Já, Božena Nováková, odkazuji svůj byt tomu z mých dětí či vnoučat, kdo mi v posledním roce života projeví opravdový zájem a lásku…“
Bylo to zoufalé gesto. Chtěla jsem vědět, jestli jim na mně ještě záleží.
Od té chvíle jsem byla ještě osamělejší. Dny splývaly v jedno dlouhé čekání na zvonek nebo telefonát. Občas přišla Martina s Aničkou – ale jen proto, že potřebovala pohlídat dítě. Martin mi poslal SMS: „Nestíhám, mami, snad příště.“ Jana volala jen kvůli penězům.
Jednoho dne jsem dostala dopis od notářky: „Paní Nováková, prosím dostavte se k projednání poslední vůle.“ Bylo to zvláštní – psala jsem ji já sama! Ale notářka chtěla vše ověřit.
Když jsem vyšla z kanceláře na Masarykově ulici, potkala jsem Martinu s Honzou a Aničkou. „Babi!“ volala Anička a objala mě kolem pasu. „Půjdeš s námi na zmrzlinu?“ Martina se tvářila rozpačitě: „Babičko, promiň, že jsme tu nebyli častěji…“
Cítila jsem v sobě hněv i smutek zároveň. „Martino,“ řekla jsem tiše, „víš vůbec, jaké to je být sám? Každý den čekat na telefonát nebo návštěvu?“
Martina sklopila oči: „Já vím… Ale máme toho tolik…“
„Všichni máme málo času,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.
Doma jsem seděla u okna a dívala se do šera dvora. Přemýšlela jsem o svém životě – o radostech i bolestech. O tom, jak snadno člověk může být zapomenutý těmi nejbližšími.
Za pár týdnů přišla zpráva: moje zdraví se zhoršilo. Lékař mi řekl: „Paní Nováková, měla byste být s rodinou.“ Usmála jsem se smutně: „To bych ráda…“
Když jsem ležela v nemocnici a slyšela kroky na chodbě, doufala jsem v návštěvu dětí nebo vnoučat. Přišla jen paní Novotná s květinou.
O týden později mě navštívila notářka: „Vaše rodina se zajímá o dědictví.“ Hořce jsem se usmála: „A co zájem o mě?“
Před smrtí jsem napsala poslední dopis: „Milovaná rodino, doufám, že jednou pochopíte, že láska není o dědictví ani o věcech…“
A teď tu ležím a přemýšlím: Proč je tak těžké najít si čas na ty, kteří nás milovali celý život? Je možné odpustit těm, kteří nás zapomněli?