Mezi dvěma ohni: Když rodina znamená víc než krev

„Lucie, už zase jsi tam? Copak ti tvoje vlastní matka nestačí?“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem zvedla hovor. Hlas mé maminky byl ostrý jako břitva. Stála jsem v kuchyni u Novotných, v ruce hrnek s čajem pro paní Novotnou, která ležela v obýváku a tiše vzlykala.

„Mami, prosím tě, teď nemůžu mluvit,“ zašeptala jsem a snažila se, aby mě neslyšela ani paní Novotná, ani můj muž Petr, který právě přijel z práce a v předsíni zouval boty.

„To říkáš pokaždé! Už měsíc tě skoro nevidím. Co kdybys někdy přišla za mnou? Nebo už nejsi moje dcera?“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že máma má pravdu – poslední týdny jsem byla pořád tady, u Novotných. Ale co jsem měla dělat? Paní Novotná byla po mrtvici a Petr byl jedináček. Kdo by jí pomohl, když ne já?

Položila jsem telefon a s tichým povzdechem vešla do obýváku. Paní Novotná ležela na gauči, tvář bledou a oči zarudlé od pláče.

„Lucinko, promiň, že tě zase obtěžuju…“ zašeptala.

„To nic, paní Novotná. Přinesla jsem vám čaj. Chcete si trochu sednout?“

Pomohla jsem jí posadit se a přikryla ji dekou. V tu chvíli vešel Petr.

„Ahoj, mami… Luci, děkuju, že jsi tu s ní. Já dneska fakt nemůžu, mám ještě práci.“

Jen jsem kývla. Věděla jsem, že Petr je unavený a že to není fér – ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek. Proč to všechno musí být na mně?

Večer jsem se vrátila domů do našeho malého bytu na Jižním Městě. Bylo ticho. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak mě máma vodila do školky, jak mi pletla copánky. A teď? Teď mi vyčítá, že pomáhám někomu jinému.

Druhý den ráno mi máma poslala SMS: „Lucie, potřebuju tě dneska s nákupem. Přijdeš?“

Zírala jsem na displej a cítila vinu. Ale paní Novotná měla dnes rehabilitaci a já jí slíbila doprovod.

Zavolala jsem mámě: „Mami, dneska to nejde. Musím s paní Novotnou k lékaři.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže ona je teď tvoje rodina? Já už pro tebe nic neznamenám?“

„Mami… prosím…“

„Nechci tě slyšet! Až budeš potřebovat pomoct ty, uvidíš!“

Zavěsila.

Celý den mi bylo úzko. Při cestě s paní Novotnou tramvají na polikliniku jsem sledovala její třesoucí se ruce a napadlo mě: Co když jednou bude moje máma potřebovat totéž? Budu mít sílu jí pomoct? Nebo už bude pozdě?

Po návratu domů mě čekal Petr.

„Luci, máma říkala, že jsi byla úžasná. Děkuju ti.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem mu řekla pravdu:

„Petře, já už nemůžu. Tvoje máma potřebuje péči pořád – já mám taky svoji rodinu. Máma je na mě naštvaná. Připadám si roztrhaná na kusy.“

Petr si sedl vedle mě a vzal mě za ruku.

„Já vím… Ale co máme dělat? Nemáme peníze na pečovatelku. A ty jsi jediná, kdo jí rozumí.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu – ale taky jsem věděla, že takhle to dál nejde.

Ten večer jsem se rozhodla zajít za mámou osobně. Otevřela mi s výrazem uražené královny.

„Tak co chceš?“

„Mami… promiň mi to všechno. Já vím, že tě zanedbávám. Ale paní Novotná je nemocná a Petr je její jediný syn…“

„A co já? Já už pro tebe nejsem důležitá?“

Sedla jsem si naproti ní a poprvé v životě jí řekla všechno – o tom, jak se bojím selhání, o tom, jak mě tíží odpovědnost za dvě rodiny najednou.

Máma mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla:

„Víš co? Já ti vlastně rozumím… Jen mě mrzí, že už nejsi jen moje holčička.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Od té doby jsme našly kompromis – střídala jsem péči o paní Novotnou s návštěvami u mámy. Bylo to těžké a ne vždy spravedlivé. Ale pochopila jsem jedno: rodina není jen krev nebo příjmení – rodina je tam, kde je láska a kde člověk cítí odpovědnost.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Neztratila jsem tím kus sebe? Nebo právě tímhle člověk opravdu dospěje?