Babiččina pýcha: Skutečnost, kterou nikdo nechtěl slyšet

„Lucie, pojď sem! Slyšíš mě vůbec?“ ozvalo se z kuchyně, kde babička Anna už od rána připravovala oběd pro celou rodinu. V ruce držela vařečku jako žezlo a v očích jí hořel oheň, který jsem znala od dětství. Vždycky musela mít poslední slovo. Vždycky musela být nejlepší. „Už jdu, babi,“ odpověděla jsem tiše a v duchu si přála být kdekoliv jinde než v jejím domě na kraji malé středočeské vesnice.

Babička byla legenda. Nejen v naší rodině, ale i mezi sousedy. Každý ji znal jako tu, která peče nejlepší koláče, má nejhezčí zahradu a vychovala nejšikovnější děti. Nikdo ale netušil, jak moc je všechno jen pozlátko. Když jsem byla malá, obdivovala jsem ji. Dnes už vím, že její pýcha byla jen maska, za kterou schovávala vlastní nejistotu.

„Tak co, Lucinko, jak se má můj vnouček?“ zeptala se nahlas tak, aby to slyšela i teta Jana, která právě přinesla domácí vajíčka. „Určitě je zase nejlepší ve třídě, viď? To má po mně!“ zasmála se a všichni kolem přikyvovali. Nikdo si nevšiml, jak mi ztuhly rysy.

Můj syn Matěj byl tichý kluk. Miloval knihy a zvířata, ale babičku viděl za celý svůj život sotva pětkrát. Vždycky měla moc práce nebo byla nemocná. Přesto o něm vyprávěla historky, jako by s ním každý den snídala. „Matýsek je můj poklad,“ říkávala sousedkám u plotu. „To já ho naučila první slovo!“ Jenže pravda byla jiná.

Jednou jsem to už nevydržela a řekla jí: „Babi, proč o Matějovi pořád mluvíš, když ho skoro neznáš?“ Zarazila se jen na vteřinu. „Ale Lucie, co to povídáš? Jsem jeho babička! To je moje povinnost být na něj pyšná.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jí nejde o Matěje ani o mě. Šlo jí jen o to, jak vypadá před ostatními. O její obraz dokonalé ženy. O to, aby ji všichni obdivovali.

Vzpomínám si na jedno odpoledne před dvěma lety. Bylo po dešti a já seděla s Matějem na lavičce před domem. Babička přišla s tácem buchet a začala vyprávět sousedce Marii: „Matěj mi vždycky říká: Babičko, ty jsi nejlepší kuchařka na světě!“ Matěj se na mě podíval a zašeptal: „Mami, já to nikdy neřekl.“

Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Proč musí babička pořád lhát? Proč jí nestačí to, co má? Proč nikdy nebyla opravdu s námi?

Když jsem byla malá holka, často jsem se snažila získat její pozornost. Nosila jsem jí obrázky ze školy, pomáhala na zahradě, dokonce jsem se učila péct její slavné koláče. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. Vždycky měla připomínky: „Takhle se těsto nehněte! Podívej se na tu náplň – moc řídká!“ A pak šla k sousedce a chlubila se, jak mě všechno naučila.

Moje máma – její dcera – byla jiná. Tichá, laskavá žena, která celý život ustupovala babiččiným náladám. Když máma umřela na rakovinu, bylo mi dvacet a najednou jsem zůstala sama s babičkou a jejími představami o dokonalosti.

Když se mi narodil Matěj, doufala jsem v nový začátek. Že babička konečně pochopí, co znamená rodina. Ale ona místo toho začala vyprávět nové příběhy – tentokrát o tom, jak je nejlepší babička na světě.

Jednou přišla návštěva – sousedka Alena s dcerou Klárkou. Babička hned spustila: „Klárko, víš že můj Matěj už umí číst anglicky? To já ho k tomu vedu!“ Matěj seděl v koutě a skládal puzzle. Po chvíli se zvedl a odešel do svého pokoje.

Večer za mnou přišel: „Mami, proč babička pořád říká věci, které nejsou pravda?“ Objala jsem ho a nevěděla co odpovědět.

Začala jsem se babičce vyhýbat. Její dům pro mě přestal být domovem. Když jsme přijeli na návštěvu, Matěj byl nervózní a já unavená z předstírání. Ale babička dál hrála svou roli královny rodiny.

Jednou přišel zlom. Bylo to na Matějových desátých narozeninách. Pozvala celou rodinu i půlku vesnice. Připravila hostinu jako pro krále a všem vyprávěla o tom, jak Matěje vodila do školky a učila jezdit na kole. Stála jsem tam mezi lidmi a cítila se jako cizinec ve vlastním životě.

Po oslavě jsem ji našla v kuchyni u dřezu. „Babičko,“ řekla jsem tiše, „proč to děláš? Proč musíš pořád něco předstírat?“ Podívala se na mě s tvrdým pohledem: „Protože jinak by mě nikdo neposlouchal! Jinak bych byla jen stará ženská bez významu!“

V tu chvíli mi jí bylo líto. Uvědomila jsem si, že její pýcha je jen obrana proti samotě a strachu ze zapomnění.

Od té doby už jí nic nevyčítám. Ale taky už nehledám její uznání. S Matějem jsme si vytvořili vlastní svět – bez lží a přetvářky.

Někdy si ale kladu otázku: Je lepší žít v iluzi obdivu nebo v pravdě samoty? Co byste udělali vy na mém místě?