Jablka místo dárků: Když rodina zavře dveře před tváří

„To si děláš srandu, Kláro, že jsi mi přinesla jenom jablka?“ ozvalo se zpoza kuchyňského pultu, když jsem nesměle položila tašku s čerstvými jablky na stůl. Moje sestra Veronika, vždy upravená, s perfektním účesem a úsměvem, který většinou patřil spíš sousedům než mně, se na mě podívala s takovým výrazem, že jsem měla chuť se propadnout do země. Její tři děti pobíhaly kolem a manžel Petr seděl u televize a předstíral, že nás neslyší.

„Verčo, víš, že teď nemám moc peněz. Ale tyhle jablka jsem natrhala na chalupě u babičky. Jsou sladká a voňavá, chtěla jsem ti udělat radost…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.

„Kláro, vždyť jsi věděla, že jsme slavili moje narozeniny před třemi týdny. Každý něco přinesl – Marek mi dal parfém, David s Aničkou krásný šátek… A ty přijdeš s jablky? To je jako co? Že bych měla začít péct štrůdl?“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla ta „chudší“ sestra. Zatímco Veronika si vzala Petra, který má vlastní stavební firmu a bydlí v novém domě na okraji Plzně, já žiju v podnájmu v Praze a pracuju jako knihovnice. Peněz nazbyt nemám, ale vždycky jsem věřila, že rodina je víc než materiální věci.

„Mami, já mám ráda jablka!“ ozvala se malá Eliška a natáhla se po jednom z plodů. Veronika jí ale ruku odstrčila.

„Nech to být, Eliško. Teta dneska asi neměla lepší nápad.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale zůstala jsem stát jako přikovaná. Vzpomněla jsem si na naše dětství – jak jsme s Veronikou běhaly po zahradě u babičky, lezly po stromech a smály se. Tehdy nám stačilo pár jablek a byli jsme šťastné. Kde se to všechno pokazilo?

„Verčo, já…“ začala jsem znovu, ale ona už byla u dveří.

„Víš co? Dneska asi nemáme náladu na návštěvy. Možná příště přines něco vhodnějšího.“

A pak mi doslova zabouchla dveře před nosem. Stála jsem na prahu jejího domu s taškou jablek v ruce a cítila se menší než kdy dřív. Slyšela jsem za dveřmi tlumené hlasy – Petr něco říkal Veronice, děti se ptaly, proč teta odchází.

Cestou na autobus jsem si v hlavě přehrávala celý rozhovor znovu a znovu. Co jsem udělala špatně? Proč už nestačí upřímnost a snaha potěšit? Proč je dnes všechno o tom, kdo co přinese a kolik to stálo?

Večer jsem volala bratrovi Markovi. „Hele, Verča mě dneska vyhodila kvůli jablkům,“ řekla jsem mu do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak se Marek zasmál: „To je celá ona. Víš co? Já bych si dal štrůdl. Přijď zítra ke mně, upečeme ho spolu.“

A tak jsem druhý den vzala tašku jablek a šla k Markovi. Jeho byt byl malý, ale útulný. Povídali jsme si dlouho do noci o tom, jak se naše rodina změnila. Marek mi řekl: „Víš, někdy mám pocit, že Verča už dávno zapomněla, odkud jsme přišli.“

Přemýšlela jsem o tom ještě dlouho. Vzpomněla jsem si na naše mladší sourozence – Davida a Aničku – kteří studují v Brně a taky nemají peněz nazbyt. Jak by asi dopadli oni?

O týden později mi přišla zpráva od Veroniky: „Promiň za minule. Byla jsem ve stresu. Děti jsou nemocné a Petr má problémy v práci.“

Nevěděla jsem, co jí odepsat. Odpustit jí? Nebo si držet odstup? Vždyť rodina by měla držet pohromadě i v těžkých časech.

Nakonec jsem jí napsala: „Jestli chceš, můžeme si někdy sednout a upéct spolu štrůdl jako za starých časů.“

Odpověď nepřišla hned. Ale za pár dní mi zavolala Eliška: „Teto Kláro, kdy přijdeš zase na návštěvu? Já mám pořád ráda jablka.“

A tak jsem pochopila, že možná není všechno ztracené. Možná stačí málo – upřímnost, otevřenost a trocha vůně poctivých českých jablek.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro některé lidi důležitější drahý dárek než obyčejné gesto lásky? A co pro vás znamená rodina – je to o věcech nebo o pocitech?