Matčina oběť: Třicet let v přestrojení pro dceru

„Mami, proč se pořád schováváš?“ ozvalo se tiše zpoza dveří. Zastavila jsem se uprostřed pohybu, ruce mi ztuhly na klíčence. Bylo mi pětatřicet a moje dcera Lucie měla právě deset. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to dlouho nevydržím. Ale musela jsem. Kvůli ní.

Jmenuji se Jana Nováková. Ale většina lidí mě zná jako Honzu Nováka. Třicet let jsem žila ve lži, v přestrojení za muže, abych mohla vychovat svou dceru v bezpečí a bez neustálého strachu. Všechno začalo v devadesátých letech, kdy jsem byla mladá a naivní. Otec Lucie mě opustil ještě před jejím narozením a já zůstala sama. Práce pro svobodnou matku byla tehdy skoro nemožná – zaměstnavatelé se na mě dívali skrz prsty, nájmy rostly a já neměla nikoho, kdo by mi pomohl.

Jednoho večera, když jsem seděla v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě a počítala poslední drobné, napadlo mě to poprvé: Co kdybych byla muž? Všude kolem mě byli chlapi, kteří měli práci jistou, nikdo se jich neptal na děti ani na rodinné závazky. Druhý den jsem si ostříhala vlasy na krátko, oblékla staré sako po tátovi a šla na pohovor do skladu. Přijali mě bez otázek.

Od té chvíle jsem byla Honza Novák. V práci mě brali jako jednoho z nich – žádné otázky, žádné podezření. Doma jsem byla Jana jen pro Lucii. Každý den jsem žila ve strachu, že někdo přijde na pravdu. Naučila jsem se mluvit hlubším hlasem, chodit s rameny dozadu a vyhýbat se ženským kolegyním. Když se mě někdo ptal na rodinu, odpovídala jsem vyhýbavě: „To je složité.“

Lucie rostla a já s ní. Byla chytrá, citlivá a vnímavá. Často se ptala, proč nemáme babičku ani dědu, proč k nám nikdo nechodí na návštěvy. „Jsme jen my dvě,“ říkala jsem jí a hladila ji po vlasech. „A to nám stačí.“ Ale někdy v noci jsem brečela do polštáře – toužila jsem po obyčejném životě, po tom, abych mohla být sama sebou.

Jednou přišla Lucie domů s modřinou pod okem. „Kluci ve škole říkali, že nemám tátu,“ šeptala. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát. Ale místo toho jsem ji objala a řekla: „Já tě ochráním. Nikdo ti neublíží.“

Roky plynuly a já si zvykla na dvojí život. V práci jsem byl Honza – spolehlivý skladník, který nikdy nechyběl na směně. Doma jsem byla Jana – unavená matka, která dělala úkoly s dcerou a pekla bábovku na neděli. Nikdy jsem si nenašla přítele ani kamarádku – bála jsem se, že bych prozradila své tajemství.

Když Lucie nastoupila na gymnázium, začala se ptát víc. „Mami, proč nikdy nemluvíš o minulosti? Proč nemáme žádné fotky?“ Vždycky jsem něco zamumlala o těžkých časech a změně režimu. Ale ona nebyla hloupá.

Jednoho dne přišla domů dřív a našla mě v koupelně – bez paruky, bez nalíčení, jen takovou, jaká doopravdy jsem. Stála ve dveřích a dívala se na mě dlouho beze slova.

„Ty nejsi Honza…“ zašeptala.

Sedla jsem si na okraj vany a rozplakala se. „Nejsem,“ přiznala jsem poprvé nahlas po tolika letech.

Následující týdny byly peklo. Lucie se mnou skoro nemluvila. Ve škole měla problémy – někdo zjistil pravdu a začaly posměšky. Já přišla o práci ve skladu – někdo mě udal šéfovi a ten mě okamžitě propustil.

Byly jsme zase samy proti světu. Tentokrát už ale Lucie věděla všechno.

Jednoho večera jsme seděly u stolu a ona řekla: „Mami, proč jsi mi to nikdy neřekla?“

„Chtěla jsem tě ochránit,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale před čím? Před tím, že jsi moje máma?“

Nevěděla jsem, co říct. Možná jsem jí chtěla dát všechno – střechu nad hlavou, vzdělání, klidné dětství – ale vzala jsem jí pravdu o sobě i o nás.

Dnes je Lucii třicet pět let. Má vlastní rodinu a dvě děti. Stýkáme se málo – pořád cítím tu propast mezi námi. Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Stála ta oběť za to?

Možná mi odpovíte vy: Je lepší žít ve lži pro dobro dítěte? Nebo je pravda vždycky důležitější než všechno ostatní?