Sedmiletý Tomáš a jeho dopis: „Slibuji, že budu hodný“

„Mami, kdy už si pro mě přijdeš?“ šeptal jsem do tmy, i když jsem věděl, že mě nikdo neslyší. Bylo mi sedm a už jsem věděl, jak chutná samota. V dětském domově v Plzni bylo ticho jiné než doma – studené, cizí, plné cizích hlasů a kroků na chodbě. Každý večer jsem si představoval, že za dveřmi stojí máma nebo táta, ale místo toho se ozýval jen zvuk klíče v zámku a šustění papučí vychovatelky paní Novotné.

Jednoho dne jsem seděl na posteli a v ruce držel papír. Paní Novotná mi řekla: „Tomáši, můžeš napsat dopis Ježíškovi nebo komukoliv, komu chceš.“ Ale já už na Ježíška nevěřil. Místo toho jsem napsal: „Dobrý den, jmenuji se Tomáš a moc bych si přál mít zase rodinu. Slibuji, že budu hodný. Prosím, vezměte si mě.“ Slova se mi rozmazávala před očima, protože jsem plakal potichu do polštáře. Věděl jsem, že moje sestra Klárka je někde jinde, v jiné rodině. Bráchu Filipa jsem neviděl už půl roku. Nikdo mi neřekl proč.

Jednou večer jsem zaslechl rozhovor mezi vychovatelkami:

„Tomáš je hodný kluk, ale od té doby, co ho rozdělili se sourozenci, je jako tělo bez duše.“

„Myslíš, že si ho někdo vezme?“

„Nevím… Lidi chtějí malé děti, ale málokdo chce dítě s minulostí.“

Tohle slovo – minulost – mi znělo v hlavě jako ozvěna. Co jsem udělal špatně? Proč mě nikdo nechce? Každý den jsem se snažil být lepší: pomáhal jsem s úklidem, učil se básničky zpaměti, dokonce jsem přestal brečet před ostatními dětmi. Ale stejně to nestačilo.

Jednoho dne přišla do domova paní sociální pracovnice Dvořáková. Měla laskavé oči a vždycky mi přinesla jablko nebo čokoládu. Sedla si ke mně na lavičku na zahradě.

„Tomáši, napsal jsi moc hezký dopis. Můžu ho ukázat jedné rodině?“

Přikývl jsem a srdce mi bušilo až v krku. Možná… možná tentokrát…

O týden později přišli manželé Svobodovi. Pan Svoboda měl hluboký hlas a paní Svobodová voněla po vanilce. Povídali jsme si o fotbale a o tom, jaké mám rád knížky. Byli milí, ale já měl strach něco pokazit. Když odcházeli, paní Svobodová mě pohladila po vlasech a řekla: „Uvidíme se zase.“

Další dny byly nekonečné. Každý zvonek u dveří mi rozbušil srdce. Když konečně přišli znovu, pozvali mě na návštěvu k nim domů. Byl to malý byt na sídlišti v Plzni-Bolevci, ale měli tam teplo a smích. Pan Svoboda mi ukázal svůj model vláčku a paní Svobodová upekla bábovku.

Ale večer, když jsem měl jít spát v jejich dětském pokoji, přišla úzkost. „A co Klárka? Co Filip? Najdou mě tady?“ zeptal jsem se tiše.

Paní Svobodová si ke mně sedla na postel: „Tomáši, víme, že ti sourozenci chybí. Budeme se snažit, abys je mohl vídat. Ale teď jsi tady s námi.“

Chtěl jsem věřit, že to bude dobré. Ale v noci jsem slyšel hádku za dveřmi:

„Myslíš, že to zvládneme? Je toho na něj moc…“

„Musíme mu dát čas. On potřebuje jistotu.“

Ráno bylo všechno jako obvykle – snídaně, škola, úkoly. Ale uvnitř mě něco tlačilo. Ve škole se mi děti smály: „Hele, to je ten z děcáku!“ Učitelka paní Králová mě bránila, ale já věděl, že nikdy nebudu jako ostatní.

Jednou večer jsem našel odvahu a zeptal se pana Svobody: „Proč jste si vybrali zrovna mě?“

Podíval se na mě dlouho a pak řekl: „Protože každý si zaslouží druhou šanci. A ty jsi bojovník.“

Začal jsem jim pomalu věřit. O víkendech jsme chodili do lesa na houby nebo na hřiště kopat míč. Někdy přijela i Klárka s pěstounkou na návštěvu. Objali jsme se a slíbili si, že na sebe nikdy nezapomeneme.

Ale někdy večer mě přepadl smutek tak silný, že jsem nemohl dýchat. Seděl jsem u okna a díval se na světla města.

„Proč to musí být tak těžké? Proč děti jako já musí prosit o lásku?“ ptal jsem se sám sebe.

Jednou mi paní Svobodová řekla: „Tomáši, nejsi sám. Jsme tu pro tebe.“

A já jí chtěl věřit.

Možná jednou budu mít odvahu říct nahlas: „Jsem doma.“ Ale zatím jen šeptám do tmy:

„Slibuji, že budu hodný…“

Myslíte si, že děti jako já mají šanci najít skutečný domov? Co byste poradili těm, kteří se bojí otevřít své srdce cizímu dítěti?