Vyhozen z autobusu kvůli obyčejné chybě: Den, na který nezapomenu
„Pane, okamžitě vystupte! Tady nemáte co dělat, když neumíte zaplatit jako ostatní!“ ozvalo se za mými zády hlasitěji, než bych čekal. Zatnul jsem zuby a sevřel v ruce tašku s notebookem. Všichni v autobusu se na mě otočili, jako bych byl nějaký zločinec. Jenže já přece zaplatil – aspoň jsem si to myslel.
Bylo pondělní ráno, typické pražské šero, a já byl myšlenkami úplně jinde. Moje dcera Anička, teprve osmiletá, mě ráno rozplakala, protože ztratila plyšového medvídka. Celou cestu na zastávku jsme hledali po bytě, až jsme nakonec vyrazili pozdě. V hlavě mi pořád zněl její uplakaný hlas: „Tati, co když už ho nikdy nenajdu?“ Sliboval jsem jí, že večer budeme hledat dál.
Když jsem nastupoval do autobusu číslo 133 na Žižkově, byl jsem roztržitý. Přiložil jsem Lítačku ke čtečce, ta pípala, vytiskla mi lístek a já ho bezmyšlenkovitě strčil do kapsy. Jenže v tu chvíli jsem si nevšiml, že terminál zahlásil chybu – karta byla špatně přiložená a platba neproběhla.
Po dvou zastávkách ke mně přišel řidič, vysoký chlap s prošedivělými vlasy a výrazem, který říkal, že už má těchto situací dost. „Ukažte jízdenku,“ řekl stroze. Podal jsem mu lístek a on se zamračil. „Tohle není platná jízdenka. Tady je chyba v tisku.“
„Ale já jsem platil,“ bránil jsem se tiše, ale už jsem cítil, jak mi rudnou tváře. Lidé kolem nás začali šuškat. Nějaká paní v béžovém kabátu si mě prohlížela s opovržením.
„Pane, buď zaplatíte znovu, nebo vystupte,“ zvýšil hlas řidič.
„Já… nemám u sebe hotovost, mám jen kartu…“ začal jsem koktat a snažil se najít aplikaci v mobilu, ale nervozita mi svazovala prsty.
„To není můj problém! Ostatní to zvládnou, vy ne? Vystupte!“
V tu chvíli jsem měl chuť se propadnout. Připadal jsem si jako malý kluk přistižený při podvádění. Všichni cestující sledovali scénu s napětím – někteří s pobavením, jiní s pohoršením.
„Prosím vás, vždyť je to jen chyba…“ zkusil jsem naposledy.
„Chyba? Každý den tady někdo zkouší jezdit zadarmo! Ven!“
Vystoupil jsem na další zastávce. Venku foukal studený vítr a já stál na chodníku s pocitem naprostého ponížení. Autobus odjel a já zahlédl za oknem tvář mladé slečny, která mi věnovala soucitný pohled.
Zavolal jsem šéfovi: „Honzo, přijdu pozdě. Vyhodili mě z autobusu kvůli chybě s kartou.“
„To si děláš srandu? To je dneska fakt den blbec…“ povzdechl si Honza.
Šel jsem pěšky na další zastávku a hlavou mi běžely myšlenky: Proč jsou lidé tak neochotní? Proč řidič nemohl projevit trochu pochopení? Vždyť každý může udělat chybu…
Cestou jsem potkal staršího pána s berlí. Zastavil mě: „Pane, vy jste ten, co ho vyhodili z autobusu? Viděl jsem to zvenku… To je dneska běžné. Lidi už nemají trpělivost ani pochopení.“
„Děkuju,“ odpověděl jsem tiše. „Ale stejně mě to mrzí.“
Když jsem večer přišel domů, Anička mě objala: „Tati, našla jsem medvídka! Byl pod postelí.“ Její radost mi trochu spravila náladu.
S manželkou Lenkou jsme u večeře rozebírali celý den.
„Víš,“ řekla Lenka zamyšleně, „možná by stačilo trochu víc lidskosti. Každý má někdy špatný den.“
Přikývl jsem a dlouho do noci přemýšlel: Proč jsme k sobě tak tvrdí? Proč je v nás tolik nedůvěry? A co kdybych byl na místě toho řidiče – zachoval bych se jinak?
Co myslíte vy? Máme být k sobě v každodenních situacích shovívavější? Nebo je správné trvat na pravidlech za každou cenu?