Babiččina volba: Proč miluji Aničku víc než Matýska?

„Proč jsi zase dala Aničce větší kousek dortu než Matýskovi?“ ozvalo se ostře z kuchyně, kde moje dcera Lucie sklízela talíře po nedělním obědě. Zůstala jsem stát u stolu, v ruce ještě držela vidličku a cítila, jak mi hoří tváře. Všichni na mě upírali pohledy – můj muž Petr, Lucie i její manžel Honza. A hlavně Anička, moje osmiletá vnučka, která se na mě usmívala tím svým bezelstným pohledem. Matýsek, její dvouletý bráška, seděl v dětské židličce a mával ručičkama, aniž by tušil, že se kolem něj právě odehrává drama.

„Já… já jsem si toho nevšimla,“ zalhala jsem. Ale věděla jsem moc dobře, že to není pravda. Anička je moje sluníčko. Od chvíle, kdy se narodila, jsem cítila, že mezi námi je zvláštní pouto. Byla jsem u jejího porodu, držela ji jako první v náručí, když Lucie omdlévala vyčerpáním. S Matýskem to bylo jiné – narodila se pandemie, nemocnice byla zavřená pro návštěvy a já ho poprvé viděla až po týdnu přes okno.

Od té doby se něco změnilo. Snažila jsem se být spravedlivá, ale pokaždé, když jsem měla oba vnoučky u sebe, přistihla jsem se, že dávám přednost Aničce. Ona mi vyprávěla pohádky, kreslila obrázky a ptala se na mé dětství. Matýsek byl ještě malý, často plakal nebo se vztekal. Nedokázala jsem s ním najít společnou řeč.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli na terase našeho domu v Říčanech. „Myslíš, že to Lucie poznala?“ zeptala jsem se tiše. Petr si povzdechl a podíval se na mě přes brýle. „Poznala to už dávno. Jen ti to nechtěla říct nahlas.“

Zamrazilo mě. Vždyť jsme s Petrem dům koupili jen díky tomu, že nám obě rodiny pomohly – i Lucie s Honzou dali peníze ze svých úspor. Všechno jsme dělali pro rodinu. A teď ji možná rozděluji já sama.

Další týden jsme měli hlídat děti přes noc. Lucie mi před odchodem do práce položila ruku na rameno: „Mami, prosím tě… zkus být na Matýska trochu víc milá. On to cítí.“ Přikývla jsem a cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Večer jsme si s Aničkou četly pohádku o Karkulce. Matýsek seděl vedle nás a tahal mě za rukáv: „Babi, babi!“ Chtěl si hrát s autíčky. „Počkej chvilku,“ odbyla jsem ho a pokračovala ve čtení Aničce. Po chvíli začal plakat. Petr přišel do pokoje a vzal ho do náruče.

Když děti usnuly, seděla jsem u kuchyňského stolu a brečela do dlaní. Proč to nedokážu? Proč neumím milovat Matýska stejně jako Aničku? Je to tím, že je jiný? Nebo je chyba ve mně?

Druhý den ráno jsem zkusila něco změnit. Vzala jsem Matýska na procházku do parku. Seděli jsme na lavičce a on mi podával kamínky: „Babi, koukej!“ Usmála jsem se na něj a poprvé pocítila něco jako něhu. Ale bylo to křehké a nejisté.

Odpoledne přijeli Lucie s Honzou. Lucie si mě vzala stranou: „Mami, já vím, že to není jednoduché. Ale Matýsek tě potřebuje stejně jako Anička.“

Cestou domů jsem přemýšlela o svém dětství. Moje maminka vždycky říkala, že má všechny děti ráda stejně – ale já věděla, že mého bratra upřednostňuje. Tehdy mě to bolelo. A teď dělám totéž svým vnoučatům?

Začala jsem hledat cesty k Matýskovi – společné hry, písničky, procházky do lesa. Bylo to těžké a často jsem měla pocit, že selhávám. Ale pomalu se mezi námi začalo rodit něco nového.

Jednoho dne mi Matýsek přinesl svůj plyšový autobus: „Babi, pojď si hrát.“ Sedla jsem si k němu na koberec a hráli jsme si spolu skoro hodinu. Když přišla Anička a chtěla mě jen pro sebe, cítila jsem v sobě zvláštní klid – poprvé jsem dokázala rozdělit svou pozornost spravedlivě.

Ale stále mě pronásleduje otázka: Může člověk opravdu milovat všechny stejně? Nebo je láska vždycky trochu nespravedlivá? Co myslíte vy – dá se naučit milovat bez rozdílu?