Modlitba mezi zdmi: Pět měsíců s tchánem pod jednou střechou

„Proč jsi mi zase schovala moje pantofle?“ ozvalo se z kuchyně, kde stál tchán a rozhlížel se po místnosti, jako by hledal ztracený poklad. Bylo sedm ráno, venku pršelo a já jsem v ruce držela hrnek s kávou, který se mi třásl. „Neschovala jsem je, pane Karle,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Už pátý měsíc jsme žili v našem dvoupokojovém bytě ve Vršovicích ve třech: já, můj muž Petr a jeho otec Karel. A každý den byl zkouškou mé trpělivosti i víry.

Když Petr přišel s tím, že jeho táta potřebuje na pár měsíců bydlet u nás, protože rekonstruují jeho panelákový byt v Modřanech, souhlasila jsem. „Je to jen na chvíli,“ říkal tehdy Petr a já mu věřila. Jenže chvíle se protáhla a z Karla se stal stín, který visel nad naším manželstvím i každodenním životem.

Karel byl typický český důchodce: všechno věděl nejlíp, televizi měl puštěnou od rána do večera na plné pecky a nikdy nezapomněl okomentovat, jak špatně vařím nebo že neumím pořádně utřít prach. „Za nás by tohle neprošlo,“ říkával často a já jsem měla chuť mu odpovědět, že za nás už je dávno pryč.

Jednoho večera, když jsem po práci přišla domů a našla Karla, jak sedí u stolu a hlasitě si stěžuje Petrovi na to, že jsem mu omylem vyhodila noviny z roku 2012, praskly mi nervy. „Tohle už nejde! Já už nemůžu!“ vykřikla jsem a zabouchla se v ložnici. Slyšela jsem, jak Petr tiše prosí svého otce, aby byl trochu ohleduplnější. Ale Karel jen mávl rukou: „To je ženská, ta si zvykne.“

Ten večer jsem poprvé po letech klekla vedle postele a začala se modlit. Ne proto, že bych byla zbožná – spíš proto, že už jsem nevěděla, co dál. Prosila jsem Boha o sílu, abych vydržela další den bez výbuchu vzteku nebo slz.

Další ráno bylo stejné jako všechna předchozí. Karel si stěžoval na snídani („Tohle není chleba, to je guma!“), Petr mlčel a já jsem v sobě dusila slzy. Ale něco se změnilo – místo abych odpovídala nebo se hádala, začala jsem v duchu šeptat krátké modlitby: „Dej mi trpělivost. Dej mi klid.“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a našla Karla sedět u stolu s hlavou v dlaních. Poprvé za celou dobu vypadal zlomeně. „Je mi líto, že vám tu dělám peklo,“ řekl tiše. Zaskočilo mě to. Sedla jsem si naproti němu a poprvé jsme spolu mluvili jako dva lidé, ne jako soupeři. Vyprávěl mi o tom, jak těžké je pro něj přijít o vlastní domov, jak se cítí zbytečný a osamělý.

Ten večer jsem se modlila nejen za sebe, ale i za něj. Za to, abychom si dokázali odpustit navzájem všechny malé i velké křivdy.

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být spravedlivý, ale často jen utíkal do práce nebo na fotbal s kamarády. Jednou v noci jsme spolu seděli v kuchyni a já mu řekla: „Nevím, jestli to zvládnu.“ On mě vzal za ruku: „Já taky ne. Ale musíme to zkusit.“

Začali jsme s Karlem hledat malé rituály smíření – společné sledování zpráv bez komentářů, občasný šálek čaje nebo krátká procházka do parku. Nebylo to snadné. Každý den přinášel nové drobné konflikty: někdy šlo o špatně pověšený ručník, jindy o to, že Karel zapomněl zavřít okno a celý byt byl promrzlý.

Jednou v neděli přišel Karel do obýváku s modlitební knížkou v ruce. „Myslíš, že bys mi mohla přečíst tu modlitbu za rodinu?“ požádal mě nesměle. Byla jsem v šoku – nikdy předtím o víře nemluvil. Četla jsem nahlas a on tiše přikyvoval.

Pět měsíců uplynulo pomaleji než celý předchozí rok mého života. Když konečně přišla zpráva, že jeho byt je hotový, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Karel nám poděkoval a objal mě – poprvé za celou dobu.

Dnes už je všechno jinak. Někdy si voláme nebo zajdeme na kávu. Vím, že bez modlitby bych to nezvládla – dala mi sílu odpustit i přijmout odpuštění.

Někdy si ale kladu otázku: Byla bych schopná najít klid i bez víry? Nebo je právě víra tím mostem mezi lidmi, kteří by si jinak nikdy neporozuměli?