Ve stínu bratra: Příběh jedné rodiny z Prahy

„Proč jsi zase přišla pozdě? Tomáš už dávno večeří,“ ozvalo se z kuchyně, když jsem vešla domů. Táta seděl u stolu, vedle něj můj bratr Tomáš, a smáli se něčemu, co jsem neslyšela. Mamka stála u sporáku a jen mi věnovala unavený pohled. „Promiň, měla jsem kroužek,“ zamumlala jsem a položila batoh na zem. Nikdo mi neodpověděl.

Tomáš byl o čtyři roky starší. Táta ho měl z prvního manželství, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych byla jeho dcera stejně jako Tomáš jeho syn. Všechno se točilo kolem něj – jeho fotbalové zápasy, jeho známky, jeho sny. Já byla jen ta druhá. Ta, která se narodila až po tátově rozvodu s první ženou.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor rodičů za zavřenými dveřmi ložnice. „Adame, Alex potřebuje víc tvé pozornosti. Pořád se ptá, proč s ní nechodíš na kroužky jako s Tomášem.“ Mamka mluvila tiše, ale v jejím hlase byl smutek. Táta si povzdechl: „Ale Tomáš to má teď těžké, víš, jak trpěl po rozvodu. Musím mu být oporou.“

Zalezla jsem do svého pokoje a poprvé v životě jsem opravdu nenáviděla svého bratra. Ne proto, že by mi něco udělal – byl ke mně většinou milý – ale proto, že mi vzal tátu.

Jednoho dne jsme měli ve škole projekt – napsat slohovku o svém hrdinovi. Všichni psali o rodičích nebo sportovcích. Já napsala o mamce. Když jsem to četla před třídou, učitelka se usmála: „To je krásné, Alexandro.“ Ale doma jsem slohovku schovala do šuplíku. Věděla jsem, že táta by ji nepochopil.

Jednoho podzimního odpoledne jsme šli všichni společně na Petřín. Tomáš běžel napřed s tátou, smáli se a házeli si míčem. Mamka šla vedle mě a držela mě za ruku. „Neboj se, jednou to pochopí,“ zašeptala. Ale já už tomu nevěřila.

Když mi bylo čtrnáct, začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem měla pár kamarádek, ale doma jsem byla tichá a neviditelná. Táta si toho nevšímal – byl zaneprázdněný Tomášovým přestupem do juniorského týmu Sparty. Jednou večer přišel domů s velkou taškou plnou nového vybavení pro Tomáše. „Podívej, co jsem ti koupil!“ volal na něj nadšeně. Já seděla v koutě a četla knížku.

Mamka se snažila situaci zachránit – brala mě na výlety, povídala si se mnou o všem možném. Ale já chtěla jen jedno: aby mě táta viděl.

Jednoho dne jsem se rozhodla mu to říct. Večer, když Tomáš nebyl doma, jsem si sedla naproti němu ke stolu. „Tati… můžu s tebou mluvit?“ podívala jsem se mu do očí. „Jistě, copak?“ odpověděl roztržitě a dál koukal do mobilu.

„Mám pocit, že tě vůbec nezajímám,“ vyhrkla jsem najednou a rozbrečela se. Táta zvedl hlavu a chvíli mlčel. „Ale to není pravda…“ začal, ale já ho přerušila: „Nikdy se mě neptáš na školu, nikdy se mnou nikam nejdeš… Všechno je jen Tomáš.“

Táta ztuhl a chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Pak vstal a odešel do ložnice.

Mamka mě objala a šeptala: „To bude dobré.“ Ale já věděla, že nebude.

Od té doby bylo doma ještě napjatější ticho než předtím. Táta se mi vyhýbal pohledem, Tomáš byl zmatený a mamka smutná.

Jednoho večera přišel Tomáš za mnou do pokoje. „Alex… promiň,“ řekl tiše. „Nevím, proč je táta takový.“ Seděli jsme spolu dlouho a poprvé jsme si povídali jako sourozenci.

Časem jsem pochopila, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Táta mě nikdy nezačal milovat tak jako Tomáše. Ale naučila jsem se žít sama pro sebe – našla jsem si koníčky, kamarády a nakonec i odvahu odejít na vysokou do Brna.

Dnes je mi dvacet pět a s tátou si občas napíšeme zprávu k narozeninám nebo Vánocům. S mamkou jsme nejlepší kamarádky a s Tomášem máme hezký vztah.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Co by bylo jinak, kdyby mě táta miloval stejně? Může člověk někdy opravdu překonat pocit, že je pro někoho navždy až druhý?