Falešný bankrot, který rozbil naše manželství

„Tomáši, co to má znamenat? Proč mi volali z banky, že máme zablokovaný účet?“ Lucie stála ve dveřích kuchyně, v ruce držela telefon a její hlas se třásl. Její oči byly plné strachu a nedůvěry. V tu chvíli jsem věděl, že už není cesty zpět.

„Luci, prosím tě, uklidni se. Všechno to vysvětlím,“ snažil jsem se zachovat klid, ale v žaludku mi svíralo úzkostí. Věděl jsem, že tohle je začátek konce. Nikdy jsem nebyl dobrý lhář, ale tentokrát jsem musel. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Začalo to nenápadně. Pracoval jsem jako účetní v malé firmě v Plzni a poslední rok byl pro nás těžký. Majitel firmy, pan Novotný, mi jednoho dne řekl: „Tomáši, musíme něco udělat. Jinak půjdeme ke dnu.“ A tak jsme začali hledat skuliny v zákonech, jak oddálit platby, jak získat čas. Jenže čas je neúprosný a dluhy se kupily.

Jednoho večera jsem seděl s Lucií u stolu a ona mi vyprávěla o synovi Matějovi, jak se mu ve škole nedaří a jak by potřeboval doučování. „Možná bychom měli zaplatit nějaké kurzy,“ navrhla. V tu chvíli jsem věděl, že na to nemáme. Ale nemohl jsem jí to říct. Nechtěl jsem ji zklamat.

A tak jsem začal lhát. Nejprve malé lži – že výplata přišla později, že máme nečekané výdaje. Pak přišla ta velká: „Luci, firma zkrachovala. Nemáme nic.“ Vymyslel jsem falešný bankrot, abych zakryl skutečnost, že jsem peníze z firemního účtu použil na splacení našich osobních dluhů. Myslel jsem si, že tím všechno zachráním.

Jenže Lucie nebyla hloupá. Začala se ptát, proč nám chodí upomínky na jméno firmy Novotný a synové, proč mi volají cizí lidé a proč se vyhýbám setkáním s přáteli. „Tomáši, co jsi udělal?“ ptala se jednou večer tiše, když jsme seděli na gauči a Matěj už spal.

„Musel jsem to udělat pro nás,“ šeptal jsem. „Nechtěl jsem tě ztratit.“

„Ale právě tím jsi mě ztratil,“ odpověděla a v očích se jí leskly slzy.

Začaly hádky. Lucie mi vyčítala každou lež, každé zatajení pravdy. Já se snažil vysvětlovat, omlouval se, sliboval nápravu. Ale bylo pozdě. Důvěra byla pryč.

Jednoho dne přišel dopis od exekutora. Lucie ho otevřela dřív než já. „Tohle už nezvládnu,“ řekla a odešla do ložnice. Slyšel jsem, jak pláče za zavřenými dveřmi.

Začal jsem chodit domů později a později. Práce už nebyla únikem – byl to jen další zdroj stresu. Pan Novotný mě propustil hned poté, co zjistil, co jsem udělal s firemními penězi. Ztratil jsem všechno – práci, respekt kolegů i poslední zbytky sebeúcty.

Lucie mi jednoho rána oznámila: „Podala jsem žádost o rozvod.“

„To nemyslíš vážně…“

„Myslím. Už ti nemůžu věřit.“

Matěj se mnou přestal mluvit. Když mě potkal na chodbě, jen sklopil oči a rychle zmizel do svého pokoje. Snažil jsem se mu vysvětlit, že všechno dělám pro rodinu, ale on jen mlčel.

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem někoho, kdo mě vyslechne bez odsuzování. „Tomáši,“ řekla mi paní doktorka Veselá jednou na sezení, „proč jste si myslel, že lež je lepší než pravda?“

Nevěděl jsem co odpovědět. Možná proto, že pravda byla příliš bolestivá.

Rozvod proběhl rychle. Lucie si vzala Matěje a odstěhovala se k rodičům do Rokycan. Já zůstal v našem bytě sám – s prázdnými zdmi a ještě prázdnějším srdcem.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lucie: „Matěj má dneska narozeniny. Nechce tě vidět.“

Seděl jsem u stolu a díval se na fotku nás tří z dovolené v Krkonoších před dvěma lety. Tehdy jsme byli šťastní – nebo jsem si to aspoň myslel.

Dnes už vím, že důvěra je křehká jako sklo. Stačí jedna rána a rozbije se na tisíc střepů.

Někdy si říkám: Kdybych tehdy Lucii řekl pravdu… bylo by všechno jinak? Nebo by mě opustila stejně? Co myslíte vy? Dá se vůbec po takové zradě ještě někdy odpustit?